Letos vydal JULO FUJAK, o kterém jsem tu psal již mnohokrát, ve své domovské Hevhetii dvě alba. To první – „Hypianosis“ – jsem již recenzoval, to druhé, s titulem „transVAXitions“ mne čeká právě nyní…
Začalo to před dvěma lety projektem „kaleidoSONICope“, jež multiinstrumentalista, skladatel, textař, komprovizátor, hudební estetik, vědec, pedagog, multimediální umělec a v neposlední řadě spiritus agens kulturního dění v Nitře nahrál s muzikanty z jeho již legendárních kapel alternativního rocku Otras a tÉoRia OtraSu, také s kytaristy Davidem Kollarem a Milošem Železňákem, saxofonisty Mikolášem Chadimou a Nikolajem Nikitinem, elektronickým mágem Jánem Boleslavem Kladivem či mezzosopranistkou Evou Šuškovou. Někteří z nich se posléze stali členy jeho seskupení téhož názvu, aby pak premiérovali na loňském Hevhetia Festivalu právě Fujakovu autorskou abstraktně-kabaretní suitu s titulem „transVAXitions!“ Bezprostředně po koncertu jsem se vyjádřil, že je těžké popisovat tento syntetický útvar, který na nynějším albu Fujak nazývá fusion abstract cabaret, neboť vedle až dadaisticky divadelních prvků a mnohdy krutě existenciálního obrazového doprovodu v sobě kříží s neobyčejně narativní silou a dramatičností volnou improvizaci, jazz, klasickou hudbu, minimalismus, ambient i kontemplativní písničkářství. Maně jsem si vzpomněl na projekt Freak Show (Obludárium) sanfranciské legendy The Residents. Jenže Fujakovo dílo ho dokonce v lecčems předčilo. A to hlubší poetičností, tvárností a nadhledem, díky čemuž pak třeba naléhavě pronesená sentence „Nejsem vakcinovaný, ale cítím se tak…“ náhle uštědří posluchači políček!
A proč „VAX“? Vedle aktuální souvislosti s vakcinací, jež v časech pandemie koronaviru zuřila, je to hlavně problematika digitalizace světa. (Což spolu vlastně též souvisí.) Byl to totiž jeden z prvních PC, čili osobních počítačů, a to hluboko v sedmdesátých letech…
JULO FUJAK: transVAXitions
Novinka formace kaleidoSONICope přináší studiové zpracování, jež vychází z koncertního provedení. Dokonce posledních šest tracků z celkových třiadvaceti vyplňují ukázky právě z něho. Samozřejmě nová, studiová nahrávka je vycizelovaná, hutnější, sevřenější a instrumentálně zahuštěnější. Základní sestavu aktérů tvoří lídr a autor Julo Fujak (piano, el. klávesy, baskytara, bicí, kytara, zpěv), Nikolaj Nikitin (tenorsax, elektronika), Jan Boleslav Kladivo (elektronika, laptop), Miloš Železňák (el. kytara, elektronika), Braňo Jobus (zpěv) a Ičo Gontko (deklamace, flašinet). Na bohatosti nahrávky se významnou měrou podílejí také hosté, jimiž jsou Peter Varso (el. kytara), Mikoláš Chadima (sax), Edo Fujak (el. kytara) a Julova dcera Johanka Fujaková (hlas, smích).
Vše začíná Bachovou Toccatou a fuga d moll, končí poděkováním Hevhetii, potažmo Jánu Sudzinovi, bez něhož by Fujakovy experimentální projekty s největší pravděpodobností nespatřily světlo světa. Během 56 minut se toho děje tolik, až uši přecházejí. Nechybí tu androšská píseň „Anjelské poriadky“ z repertoáru Fujakovy kapely Teória odrazu ještě z časů socialismu, samozřejmě nově pojatá se sugestivním výrazivem fúze MCH Bandu a The Residents. Ti jsou přítomni i v sarkastické písni „Veľké hlavy – 22“. Nechybí jazzová avantgarda, jazz-rock, elektroakustická hudba, nová vlna („Zajačie ústa“), evokace Plastiků („Myš Lienka“) či Art Zoyd, dokonce vyloženě ursinyovská kytara („vRaj“), kvazifolklór a citace různých hudebních žánrů (swingu, hip hopu, metalu a experimentální hudby) ve dvojskladbě „Diera do světa!/Klebeta“. A to je jen zlomek z té hudební houštiny, jíž se posluchač rád a pln vzrušení prodírá. Aby pak začal znovu a znovu, objevujíc další vrstvy, instrumentální finesy a aranžérské zvlášnůstky…