Šestapadesátiletý rakouský jazzový kytarista EDI KÖHLDORFER je českému, moravskému a slezskému jazzofilovi znám z tria The KUH, kdy s Františkem Uhlířem a Jaromírem Helešicem natočil výtečné album „Old Souls“ a od roku 2019, kdy trio vzniklo, absolvoval v tuzemsku celou řadu koncertů. Letos ovšem vyšla jeho sólová novinka „The Riddance“, taktéž na značce ATS Records; a tady zní zcela jiný jazz…
Edi Köhldorfer: The Riddance
Edi Köhldorfer, žijící ve Vídni, se od počátku své kariéry zabývá mnoha hudebními styly. Již při studiu klasické kytary hrál v rockových i jazzových formacích. Poté studoval jazzovou kytaru a kompozici. Hrál posléze v klasických orchestrech, včetně Vídeňských filharmoniků, také ve funkových, soulových i popových kapelách. Díky všestrannosti tak mohl spolupracovat s mezinárodně uznávanými umělci jako Biréli Lagrène, Dee Dee Bridgewater, Barbara Dennerlein, José Carreras, Stewart Copeland, Stephane Grappelli, Benjamin Schmid či Thomas Gansch. Nahrávky pod svým jménem vydává od roku 1994.
Titul alba dle slov samotného autora odkazuje ke dvojímu zbavení se – za prvé kreativního nápadu, který v něm zrál dlouho, za druhé viru, který celou planetu držel jako rukojmí dva roky. Na druhou stranu ale pandemie umožnila na albu participovat celkem 26 hudebníkům ze čtyř kontinentů; mnozí totiž mohli v loňském roce, kdy nahrávka vznikala, pracovat ve svých domácích studiích. „Hudba na tomto CD úžasným způsobem odráží, co se může stát, když umělci z různých kultur, společností, zemí spolupracují tvůrčím způsobem, a já doufám, že uslyšíte radost, krásu a sílu,“ dodává Köhldorfer. „V tomto ohledu má album i politický rozměr. Pandemie ukázala, že lidstvo nejlépe reaguje na globální hrozby jako jeden celek.“
Köhldorferova novinka je neobyčejně pestrá; kytarista se v deseti skladbách nechal inspirovat tradiční africkou, indickou a čínskou hudbou, nechybí modální jazz, blues, folk, groovy ani hip hop. A společným jmenovatelem, jakýmsi tmelem, je tu pak mnohdy jazz-rock. Díky tomu není v zajetí dnes tak častých (a přiznám se, že mně již protivných) klišé.
Osmapadesátiminutové album otevírá skladba „HeR&I“ s chutí Indie – zpívá tu Mythili Anantharaman – a také fusion díky Köhldorferově el.kytaře a kytarovému syntezátoru. Následuje africky zpěvný, pohodový a v závěru roztančený „Baobab“. Střídá ho majstrštyk „Old Souls“, titulní skladba z výše uvedeného alba tria The KUH; zde ale v jiné podobě, více nabluesovělé, hutnější, s hammondkami (Raphael Wressnig) evokujícimi někdejší autorovo hraní s Barbarou Dennerlein. Poté se posluchač ocitne v západní Africe: „Les Cissokos“ nepostrádá husté polyrytmické předivo (Mamadou Diabaté – balafon, Lukas Böck – bicí), nápaditě proměnlivé výrazivo, sólo šťavnaté jazz-rockové kytary a výtečný chorus trumpetisty Horsta-Michaela Schaffera a´la legendární Hugh Masakela. V putování světem se Köhldorfer zastavil také na americkém Středozápadě; ve skladbě „Midwest“ kralují jeho šesti a dvanáctistrunné kytary a mandolina, přičemž fúzi newgrassu, folku a Nové akustické hudby tvrdí s baskytarou slovutný Juan Garcia-Herreros. Následující „Goodbye Armando“, s podtitulem Threnody for Chick (Armando) Corea, představuje pozoruhodnou poctu jedné z největších jazzových osobností, jež náš svět opustila vloni 9.února. Kytara tu evokuje Ala DiMeolu a čínský dvoustrunný smyčcový nástroj erhu, na který hraje Chiao-hua Chang (původem z Tchaj-wanu, nyní žijící ve Vidni), připomíná zpěvnost Coreových syntezátorů; samozřejmě nechybí ani klavírní sólo (Uli Datler).
V „Suite de Covid“ se rozzuří řízný, výrazově proměnlivý jazz-rock, umocněný kytarovým nářezem, vznětlivou rytmikou (baskytaru třímá sám autor, za bicími sedí Herbert Pirker) a razantní trubkou Simona Plötzenedera. Také kompozice „Anthem For Those We Left Behind“ je reakcí na covid; už sám název (Hymna pro ty, které jsme opustili) napovídá, že jde vlastně o kytarový žalozpěv, jímavou baladu podmalovanou Datlerovým klavírem a citlivou rytmikou (bubeník Lukas König plus drum programming Wernera Zettiniga). A hop, je tu hip hop! Obalený střelhbitým jazz-rockem, s rapem (Philipp Sageder), nabušenou rytmikou (kontrabasista Martin Heinzle, Christian Stolz – bicí) a saxofonovým sólem (Fabian Rucker). Znamenité album uzavírá smutná, výrazně melodická skladba „Vanishing“, věnovaná kytaristově matce, u níž byla před deseti lety diagnostikována Alzheimerova choroba. Hudbu nahrál Köhldorfer téměř sám (klasická kytara, baskytara, el.piano), ovšem za mocné podpory zvukového designu Wernera Zettiniga. Basové ostinato a souzvuk nad ním se v jednom okamžiku rozklíží, aby se pak opět vrátily do původního tvaru; tam, kde se ozve trubka Dominika Flusse, ožívá sound pozdního Milese Davise…
