Prešovský rockový písničkář EDO KLENA se svojí kapelou KLENOTY vydal na značce Hevhetia nové album. Zove se „Duša“. Po předešlé nahrávce „Vata“ spatřila světlo světa další kolekce písní, jež vás nenechají lhostejnými. A některé vás i zvednou z křesla…
Jedenáct písní, jež všechny napsal zpěvák a kytarista Edo Klena, tvoří vskutku silné album. A to nejen po textové stránce. Kapela Klenoty, již vedle lídra tvoří Lukáš Vaľkučák se sólovou el.kytarou (a dvakrát se díky němu rozezní též klavír), baskytarista Jozef Marcin a bubeník Adam Kaščák, šlape jako dobře namazaný bigbeatový stroj. Navíc je v leckterých písních doplňují hostující muzikanti, včetně Andyho Beleje (klávesy), Tomáše Vojcoviče (trubka, křídlovka) a Jána Višňovského (tenorsax). Leckdy až punková energie se tu snoubí s písničkářstvím folk-rockového ražení; kdyby neměl Klena tak nízko posazený, skutečně hutný mužný hlas, evokovaly by některé písně třeba Neila Younga (např. „Kľud“ či „Osamelosť). A v titulní „Duša“ jakoby ho doprovázeli nabroušení Crazy Horses…
Navíc jsou tu písně, při jejichž poslechu se vracím k leckterým zlomovým předělům mého (nejen) posluchačského života. Úvodní „Stále Ti hovorili“ slyším jako hodně vypjatou, energií nabušenou polemiku s někdejším písničkářem (samizdatovým publicistou) a dnes hodně kontroverzním politickým komentátorem Ivanem Hoffmanem skrze jeho ikonickou píseň z roku 1989 „Nech mi nehovoria“. Tak to na mne působí.
Stejně tak slyším v písni „Šípy“ aktualizaci někdejšího výsměchu Vladimíra Merty prázdným slovům potentátů „Kecy“. A závěrečná balada „Zimné prázdniny“ o manželské nekomunikaci a plíživé krizi ve vztahu evokuje drásavým způsobem píseň Lasici, Satinského a Filipa „Nezačínaj“…
Kolekce je to pestrá, posluchačsky vděčná, srozumitelná. Písně plynou bez prázdných, hluchých míst, od řízného bigboše o malém státě, malých lidech a malých tužbách „Malí“ přes art-rockový „Nevšedný život legendy“ či akustickou folkovku „O nás dvoch“ až po kubánský nádech v instrumentálně hutném songu „Bezstarostná jazda“…
