Předposlední den festivalu (14.10.) se představil již tradiční rezidenční projekt festivalu – The Shape of Jazz to Come Vol. 3. Rovnou se bez mučení přiznám, že letošní vystoupení pro mě bylo jednoznačně nejslabší ze všech a pro mé uši v něm bylo strašně málo hudby. Úvod by se dal označit jako takové rozehrávání a všichni čekali až se muzikanti sejdou a budou hrát taky spolu. Jakési takové vyvrcholení asi po deseti minutách přišlo snad až v noisové kulise na akustické nástroje a byl to pořádný šok po úvodním pidlikání. Bohužel to byl asi také poslední zajímavý moment, který si z vystoupení vybavím. Celkově to spíše bylo o zvukovém hledání a experimentování než o muzice a za sebe si troufám tvrdit, že se to letos prostě nepovedlo. Složení projektu: Luise Volkmann – saxofon, Kateřina Vacková – zpěv, kontrabas, Milan Jakeš – housle, Miloš Kunc – klavír, Jakub Švejnar – bicí.
fotky: Anna Baštýřová
Dorůžka/Ballard/Wyleżoł spolu vytvořili trio, jehož zvuk se do značné míry opírá o analogové elektronické nástroje, jednoduché melodie a složité groovy. Co k této výstižné charakteristice dodat? Snad jen to, že tady spojení třech výjimečných hudebníků zafungovalo skvěle a již z desky mě jejich hudba nadmíru baví a těší. Naživo jsem je letos viděl již podruhé a jen potvrdili status extra třídy ve svém ranku. Hráli samozřejmě skladby z desky Andromeda’s Mystery, snad až na Happy Weather od Jeffa, která prozatím není vydána. Jeff Ballard je světová osobnost a ne nadarmo se prosadil hraním s těmi nejlepšími. Nejen svým doprovodem, ale i vedením, kapelu táhne a zbylí dva hudebníci tak dostávají nebývale členitý podklad, se kterým mohou dále pracovat a vyjadřovat se. Hudba je opravdu výrazně melodická, ale dostatečně sofistikovaná a propletená, aby zaujala ucho i namlsanějšího posluchače. Tohle trio mě prostě baví!
fotky: Anna Baštýřová
Po přesunu do sklepení domu č. p. 4 na hradeckém náměstí jsem měl pocit, že jsem se vrátil zpět do svých metalových let. Zatuchlý vzduch sklepení byl téměř nedýchatelný a celá knajpa působila jako undergroundový pajzl, ale tam se vlastně Frisk dokonale hodili. Bohužel byl prostor tak natřískaný, že jsme byli nuceni performance vyslechnout z vedlejší kobky. Bylo mi hned od úvodu jasné, že bych si to asi docela užil, nebýt tohoto místa. Budu se tedy těšit na další setkání, kde si již produkci budu moci vychutnat naplno. Skvělý večer však nepokazil ani tento drobný zádrhel a opět jsem si mohl s partou kamarádů vychutnat historky z první ruky od otce Jazz Goes to Town Martina Brunnera. Velmi výživný večer a těším se na slibované paměti!
fotky: Anna Baštýřová
Vyvrcholení celého festivalu proběhlo v sobotu (15.10.) při prezentaci díla Songs od Michaela Mantlera. Skladba byla zkomponována na objednávku festivalu a byla napsána pro sólový basklarinet a trubku, vokální a žesťový ansámbl a bicí nástroje s texty Samuela Becketta, Ernsta Meistera, Giuseppe Ungarettiho a Michaela Mantlera. Opravdu výživné sousto na závěr pětidenního maratonu soudobé a experimentální hudby. Jednalo se skutečně o soudobku, neboť kompozice byla vytvořena v tomto roce (2022) a byla tedy zákonitě ovlivněna současnou situací. Tíživá atmosféra byla doslova hmatatelná hned od úvodu a v některých momentech při přemítání o současném světě tíha okamžiku dolehla i na mě a nebylo mi z toho vůbec dobře. Tato temná a sugestivní hudba měla zapůsobit na emoce a to se tedy zadařilo na výbornou. Těší mě, že se nejednalo jen o jedno uvedení, ale ansámbl skladbu odehrál ještě ve Vídni a údajně mají do budoucna zájem i nějaké další festivaly. Gareth Davis na basklarinet byl v rámci skladby přesvědčivý a ještě bych si dovolil vyzdvihnout špičkové výkony všech vokalistek a vokalistů.
Složení ansámblu: Michael Mantler – trubka, Gareth Davis – basklarinet, Marko Ivanović – dirigent, Martin Opršál – marimba, vibrafon, Barbora Jirásková – soprán, Jana Vondrů – soprán, Elmaz Mrkvičková – alt, Annabelle Plum – alt, Jan Mikušek – kontratenor, tenor, Vojtěch Šembera – baryton, Štěpán Janoušek – bas, Ladislav Kozderka – trubka, Jan Přibil – trubka, Jiří Tarantík – lesní roh, Jakub Žídek – trombón, Jiří Genrt – tuba.
fotky: Lukáš Veselý
Správným dramaturgickým tahem bylo nezařadit předchozí vrcholné číslo na úplný závěr festivalu, protože to bychom domů odcházeli s pořádnou depkou. Rozehnat tuto tíživou atmosféru se pokusila Luise Volkmann s kapelou Été Large. Luise se díkybohu oproti předchozímu dni rozehrála a dočkali jsme se hned v počátku jejího výživného sóla. Mezi skladbami nás vyzvala, abychom oslavovali i léčivou a radostnou funkci hudby po intenzivním zážitku z Mantlerova vystoupení. Zpěvačka Casey Moir mi svým jadrným projevem připomínala Janu Koubkovou, zpěvák Laurin Oppermann pak měl krásný čistý hlas a místy se spolu s hudbou dostával až do operních poloh. Ze začátku mě tento miš maš krautrocku, punku, jazzu, soudobky, opery a já nevím čeho všeho ještě vcelku bavil, ale s přibývajícími minutami toho na mě najednou bylo nějak moc a vystoupení škodila právě ona rozháranost, která se mi zdála přitažlivá zpočátku. Bylo to tak trochu jako když pejsek a kočička dělali dort. Kapela jako kdyby nevěděla kdy přestat a když oznámili, že v přídavku zahrají ještě dvě skladby, bylo to na mě již opravdu dlouhé. Nicméně sklidili vydatný aplaus, tak to třeba nakonec nefungovalo jenom na mě…
fotky: Lukáš Veselý
Letošní Jazz Goes to Town byl opět zajímavou přehlídkou soudobé a experimentální hudby, která ne každému musí být vždy po chuti, ale určitě u nás takový festival potřebujeme a moc mě baví setkat se na něm každý rok s hudebními přáteli a rozšiřovat si hudební obzory. Tak zase za rok na viděnou v Hradci Králové!