V Hradci Králové se letos konal již 28. ročník mezinárodního hudebního festivalu Jazz Goes to Town. Celý festival započal 11.10. 2022 v galerii a kavárně Artičok.
Tomáš Liška & Invisible World přijeli nažhavit publikum na celý festival a prezentovat svou líbeznou world music pořádně šmrnclou jazzem. I bez Kamila Slezáka, stálého bubeníka v sestavě, kapela skvěle šlapala, neboť Andrés Dés je plnohodnotnou náhradou a s Tomášem už mají hodně odehráno. Radost z hudby přímo čiší a set je tvořen průřezem skladeb z obou doposud vydaných desek. Zazní například Bonami, Alegría En Masca a z posledního alba samozřejmě klipovka Mafioso nebo titulní Hope. Měl jsem pocit, že toho večera skladby táhnul především skvělý akordeonista Nikola Zarić a bavilo mě sledovat, jak byl při chuti. Andrés se za pouhý den obstojně naučil repertoár a některé skladby díky jeho účasti vyzněly jinak, takže to bylo zajímavé zpestření. Když se nám Efe Turumtay rozhodl zapět tureckou lidovku o lásce se špatným koncem, bylo publikum nadšené. Velice příjemný koncert plný radosti, lidskosti a upřímné hudby.
fotky: Ester Šebestová
Druhý den (12.10.) jazz vtrhl do Studia Beseda a první kapelou večera byli Uthando. Nečekal bych, že do Hradce pojedu objevovat zrovna českou kapelu, ale stalo se. Nesmírná proměna od první desky, semknutá mnohačetná kapela, dým, efektní nasvícení, to vše, možná až trochu překvapivě, přispělo k jednomu z pro mě nejsilnějších zážitků na festivalu. Koncert byl skvěle vystavěn, skladby byly slity do jednotlivých bloků, kde se vokální improvizace s vyklidněným podkladem střídaly s běsněním a bouřením celé kapely a celá performance mě naprosto vtáhla od prvního do posledního tónu. Rozhodně mě zaujal Jakub Švejnar (bicí), nejen pro svou neotřelou image, ale především pro svůj nesmírně pestrý a barvitý doprovod. Zvládal vše od sypacích grindových pasáží až po jemné šustění a k tomu se ještě esteticky pohyboval. Kontrast ztišení a vypjatých momentů fungoval skvěle a kapela s ním umí náležitě pracovat a patřičně vše dávkuje. Bravo! Již se nemohu dočkat nového alba a dalších setkání naživo.
fotky: Lukáš Veselý
Následovala poměrně rychlá přestavba s nazvučením a KUU! se do toho pustili s pořádnou vervou. Christian Lillinger jen zasedl, tak začal hrát, a kapela do nás naprala svůj prog rock s jazzem, pro mě bohužel však poněkud poznamenaný výkonem Jeleny Kuljić, jejíž “protivný” hlas mi toho večera nešel pod kůži. Navíc se její proklamace ztrácely ve vřavě kapely a myslím si, že ani rodilý mluvčí by jí po většinu času nebyl schopen rozumět. Nevím, zda to byla chyba zvukaře, nebo záměr kapely. Já bych si to asi nejradši dal jako našlapané “power” trio a byl bych spokojený. Každopádně byla radost sledovat eskapády Christiana, který potvrzoval, proč je jedním z těch, o kterých se v Evropě nejvíce šušká. Kytaristé Kalle Kalima a Frank Möbus usilovně četli své party, a i když to byla očividně dost prokomponovaná hudba, našel se dostatek free momentů. Při třetí nebo čtvrté věci se uchýlili k improvizaci, přičemž Kalle přesedlal na basu a jelo se dále. V Besedě objevuji bubeníky a nejednou jsem si vzpomenul na pro mě nezapomenutelný závěr ročníku 2020, kdy se představil Jim Black (mně do té doby neznámý) se svou kapelou Melez. Tehdy mi to sedlo o dost více, ale i tak bych si KUU! dal někdy rád znovu a Christiana na jeho hudební dráze rozhodně začnu blíže sledovat.
fotky: Lukáš Veselý
Třetí den (13.10.) jsme se již přesunuli do hlavního centra dění letošního JGTT, tedy kina Centrál, kde byly rovněž k vidění plakáty z polských jazzových festivalů. Povedená dílka…
Emmeluth’s Amoeba je skandinávská kapela, která se přijela prezentovat svou těžce uchopitelnou hudbou. Rozháraný úvod s přechodem do nářezu a frenetických repeticí mi dodal dojmu, jako kdybych poslouchal ukolébavku šílenců někde v blázinci a ještě byl u toho na drogách. Když se ten trip uklidnil, tak skutečně přišla ukolébavka, aby nabrali síly k dalšímu útoku na naše uši. Signe Emmeluth hraje neustále, fouká, cvrliká, prská a povětšinou představuje doposud nevydané věci. Zahráli nám 2 souvislé bloky nepřetržitého toku nápadů se spoustou rytmických změn. Doma by to u mě nefungovalo a naživo jsem se taky ne vždy dovedl napojit, ale vlastně jsem se ani nenudil.
fotky: Anna Baštýřová
Další kapelou v programu byli opět skandinávci – Ingebrigt Håker Flaten (Exit) Knarr.
Pro mě další velká neznámá a opět, stejně jako u předchozí kapely, česká premiéra naživo. To je velkou devízou JGTT, že vozí dosud neoposlouchané kapely. Při poslechu těchto seveřanů se mi do hlavy několikrát vkrádala vzpomínka na skvělé Fire Orchestra, které jsem vyslechl letos v Lublani. No a nebyl jsem daleko od pravdy, jak jsem se poté dopídil, Ingebrigdt s Matsem Gustaffsonem má velmi dlouhou historii. Početný ansámbl přivezl živelnou energii a značně srozumitelnější hudební vyjádření, než předchozí Amoeba, které myslím většina publika taktéž kvitovala s povděkem. Přelévání od bebopového sólování po moderní jazzovou hydru mě dost bavilo a rozbíjení skladeb do free hlomození bylo tak akorát, aby to dobře fungovalo, ale nenabourávalo srozumitelný tok hudby. Většina skladeb byla věnovaná různým místům na světě a vyznění hudby tak bylo velmi pestré a řekl bych až strhující. Jedna věc byla v podstatě industriální skladba s různými ruchy a hlukem, navazovalo na to free jazzové blbnutí s vazbením basy a smyčec použitý na kytaru. To zrovna bylo México city. Na závěr ještě přišla čistě rocková pecka s bublající basou a samozřejmě free rozbití do úplného konce. Paráda!
fotky: Anna Baštýřová
Zakončení večera u dobrého piva a brblání o muzice, festivalu a životě s původním zakladatelem Jazz Goes to Town Martinem Brunnerem bylo pomyslnou třešničkou na dortu dalšího zajímavého festivalového dne.