Pocit osudovosti mám při jakékoli nahrávce DAVIDA KOLLARA i ARVEHO HENRIKSENA. Už řadu let. A když pracují spolu, ten pocit se znásobí. Ale nikoli dvakrát, jak velí matematika. Malá násobilka tady neplatí… Obvzláště pak v případě novinky „A Sense of Destiny“! Opět na značce nejvyšší kvality, vydavatelství Hevhetia.
Kollar a Henriksen dokázali vždycky rozehrát i na malé ploše dramatický příběh. Ať už to bylo na prvním společném albu „Illusion Of a Separate World“ či na předchozím opusu „Unexpected Isolation“. Jenže tentokrát jsou ty příběhy čitelnější, tudíž silnější. Aniž by protagonisté učinili byť sebepatrnější krok zpět. Žádná úlitba posluchačským masám se nekoná! Nechávají totiž ještě větší prostor pro účast těch, kdo poslouchají, pro jejich vhledy, projekce, naděje a nostalgii.
Elektrická i akustická kytara, ronroco, doslova rozkvetlá elektronika, trubka, to všechno je organicky sloučeno, jedno druhé podněcuje, podmiňuje, dotváří, dráždí… Všech dvanáct skladeb a skladbiček je dotažených k dokonalé (ale nikoli destilované, naopak!) kompaktnosti, jež vede až k následné fyzičnosti posluchačského zážitku. Cinematičnost je tentokrát potlačena ve prospěch zhuštěné, jedinečné narativnosti. Je tu méně všestravujícího ambientu. Výraz je pročištěn, zbaven jakéhokoli nánosu či vaty…
Dokonce si troufám tvrdit, že na tomto albu došlo k tvůrčímu setkání vpravdě osudovému. Souznění obou hudebníků je vskutku (kon)geniální. Přitom oněch dvanáct nových skladeb vznikalo z důvodu pandemie covidu-19 odděleně, každý z protagonistů nahrával ve svém studiu. Navíc vznikaly nejdříve Kollarovy party, neboť původně mělo jít o jeho sólové album. Avšak chuť hvězdy severského jazzu podílet se na nahrávce vedl nakonec k jejich společné tvorbě. Je evidentní, že oba cítili nutkání otevřít svá srdce, vyhrát se z veškeré tíhy uplynulých dvou let. Nepřehlédnutelná je tu červená nit, jež se vine napříč albem a drží celé album pohromadě též myšlenkově a narativně. Je to dětství. Možná za to může smrt pětileté dívenky Almy, která je citována hned v úvodu („Alma and the Silhouette of Hope“), možná zásadní vliv tohoto údobí lidského života, a to nejen ve freudovském smyslu („The Impact of Chilhood“).
David Kollar & Arve Henriksen: A Sense of Destiny
Vliv dětství…!
V „The Impact of Childhood“ vládne zprvu jímavost, nostalgie. Ale pak náhle drtivý náraz! Osud? Rány, šrámy, viny, nesoravedlnosti, jež se s námi povlečou až do konce života? Mně vytanula na mysl vzpomínka, kdy mi bylo 11 let. Psal se rok 1970 a já se třesu strachy a děsem při estébácké domovní prohlídce…
„Ancient Dreams“: Sen o svobodě? Sen o konci závislosti, sen o dospěláctví? Nebo je to věčný lament nepoučitelného lidstva? A přitom to zní mysteriózně! Mám husí kůži…
„Broken Pledges“: Porušené sliby živí osud…
„Friendship“: Přátelské ronroco, teplo objetí, lehkost bytí…
„Shadows Behind Pillars“: Síla melodie, ponorné i vznícené. Máme se bát stínů? Ty stíny vrhají lidé či ty sloupy? A není to vlastně jedno? Zlověstnost vytáhne drápy, vycení běloskvoucí zuby. Bílá je barvou zla. Nikoli šedá nebo černá. Tetelivé zlo je prozatím zažehnáno jímavým melodickým motivem…
„The Sky“: Zhoubně éterické, tíživě nadýchané, zlověstně kosmické. Nebe není vlídné, není určeno ke spočinutí!
„The Wish“: Člověk nabírá plnými hrstmi černou prsť a přeje si žít důstojně jako zvíře…
„The Hope“: Minimalismus skrze umanutou repetici utkává naději!
„Under the Shelter“: Stačí čekat v úkrytu, až se vše v dobré obrátí? Není právě tohle pocit domova? Není tohle oslava bezpečí? Tady přece může člověk nabýt sil! Nebo ne?
„Before the Rain“: Očekávání očisty. Otevřené srdce. Chvění rozhlasových vln, hlas operní zpěvačky podléhá destrukci. A pak začne pršet. A já si vybavuju svůj podkrovní dětský pokoj, ležím na posteli, na tranzistoru marně zkouším najít celý svět. A tak jej vypínám a poslouchám s úžasem tu nejobyčejnější hudbu – kterak dešť bubnuje do střechy…
„Remaining Memories“: Doléhá na mne slané dojetí. Je tu vše, co ještě zbývá ze života! Cítím se nesmrtelným…