Slovenský kytarista a zvukový experimentátor ONDREJ ZAJAC vydal na značce Weltschmerzen nové sólové album. Dostalo provokativní titul „I Will Be Forgotten“ a je k mání v digitální i exkluzivní vinylové podobě…
Ondrej Zajac předtím vydal tři alba: „Monolith“ (2016), „Sketches“ (což jsou demosnímky z let 2008-2016) a EP „ICU“ (2017). Kromě sólové tvorby spolupracuje s mnohými progresivními umělci z hudební, výtvarné a filmové scény. Na Jazzportu jsme už psali o triích Banausoi a Data Koroptev.
Nahrávka novinky vznikla již v roce 2019, a to bezprostředně po Zajacově návratu z japonského turné a po dvou dnech nahrávání materiálu pro album tria Banausoi. V prostorách pardubického Divadla29 poté tři dny improvizoval za dohledu spoluhráče Václava Šafky. Z několika hodin nahrané hudby vytvořili osm zvukově i hudebně pestrých skladeb, převážně experimentálně ambientního charakteru. Ondrej zde hraje na kytaru rozličnými způsoby, také smyčcem, zároveň hojně využívá elektroniku. Avšak byl již natolik mentálně vyčerpaný, že materiál nechal odležet. V jednom rozhovoru se autor svěřil:
Pre mňa bol IWBF prvým veľkým sústom v živote, ktoré som nevedel spracovať a uchopiť. Z niektorých zvukov som nedokázal vytiahnuť použiteľné veci a najmä, nemal som na to ani priestor fyzický či časový. Václav mi pomohol aj s tracklistom a množstvom detailov. Mali sme viacero verzií mixov, posielali si poznámky, úpravy, referencie. Je to prvý album, kde som sa iných ľudí pýtal na názor k rozpracovaným piesňam a snažil sa ho implementovať. Výsledku to iba pomohlo. Bez Václava konkrétne by som nikdy nemal výsledok, ktorý by sa čo i len blížil dnešnej skutočnosti.“
Každopádně obsah alba je neobyčejně silný, sugestivní a pro posluchače vzrušující a dobrodružný. Už jeho dedikace Jakubu Slováčkovi, i mému příteli a dobré duši Divadla29, naznačuje, že pro Ondreje to není jen pouhá další deska do seznamu. Také obal vykazuje nevšední konotaci, alespoň pro mne; první, co mně vytanulo na mysl, byl film „Zvětšenina“ a ony šelestící koruny stromů v parku se záhadnou mrtvolou. Ostatně ta byla nakonec zapomenuta, že? Autorem fotografie je Barbora Girmanová…
ONDREJ ZAJAC: I Will Be Forgotten
Album otevírá „Nishi-Nippori“, skladba naplněná ambientní masou, hustou, prošpikovanou ruchy, vzruchy, škvířením a vzdouváním, ve které je rozložená libá melodie. Více než šestnáctiminutový „Lament“ je zprvu atmosférický, zvukově jímavý; posléze se z něj vynořuje nářek. Notně dynamizovaný se ale mění ve vzdor (alespoň já ho tam cítím). Je nutné se pak cele ponořit do překypujícího dronového toku, čeřeného, houstnoucího až k zneklidňujícím vlnám, abyste zakusili až hypnotický stav. Ten ale naruší další vrstvení a srdcervoucí nářek v plynule navazujícím finále první strany vinylu „If We Only“. Strana B přináší výrazovou změnu; kytarista odkládá smyčec, aby rozezněl každou strunu. V úvodní miniatuře „Specific Metrics“ zvuky ze strun doslova odkapávají, v různé hustotě a frekvenci. V „Celeste“ zhoustnou až k dravosti, drsnosti, břitkosti, vytvářejí více vrstev, přičemž mezi nimi panuje napětí, vyhřeznou neidiomatické zrůdnosti, shluky naostřených tónových břitev, úpění, lkaní. „OTOOTO“ s odkazem k Japonsku je rytmicky rozbíjené, drcené, rozrýpané, třaskavé, posléze cezené, jaksi navztekané, dokonce kruté jako mučení elektřinou. Drsným a dravým, bezmála rockovým, gradovaným, byť neustále rozbíjeným drajvem následujícího tracku „Pyrsfylab“ prosakuje líbivá melodie. Ve finále v podobě více než šestiminutové skladby „Tale“ vstupuje zpět na scénu hutný drone-ambient, samozřejmě s proměnlivou dynamikou, střídavě vrstvený a klížený, také s evokací sirény, což zneklidňuje, s dávkovanou intenzitou zvuku…
Ondreji, už nyní, již díky této nahrávce, nemůžeš být zapomenut!