Zatímco předchozí album pozoruhodného souboru TALAQPO „To Tribes“ čerpalo z indických cest experimentální vokalistky Lucie Páchové, to nové, v pořadí čtvrté, pod víceznačným titulem „Tamne“, je syceno příběhy a zvuky, jež kapelnice zachytila během svých cest do východní Afriky. O novince jsme vás již informovali, takže nezbývá již nic jiného, než se pustit rovnou do posudku…pardón, recenze.
Ať už posuzuju letošní nahrávku sebepřísněji, nenalézám slabin. Je oproti předchozím počinům ještě razantnější, emocionálnější, zvukově a výrazově opulentnější. Samozřejmě v prvé řadě musím vyzdvihnout Lucčin vokál. Ačkoli někteří moji kolegové zmiňují podobnost s Ivou Bittovou, na novém albu nic takového neslyším. Tady je Páchová cele svá; a nepodobá se ani žádné jiné jazzové či jinak improvizující vokalistce. Nebojí se ani propojovat africké nápěvy s úryvky moravských a slovenských lidových písní – a ejhle, ono to funguje zcela organicky! Jako by existovala i dnes jedna jediná hudba: prahudba! Navíc na nové nahrávce je neobyčejně sdílná, jiskřivě komunikativní, až kongeniálně propojená s instrumentalisty. A ti hrají neuvěřitelně! Vytvářejí vrstvy zemitých, drsných i medových tónů, brutálních i něžných barev, plástve toho nejbohatšího hudebního medu a pylu ze všech možných květů improvizace a inspirace. Přičemž voštinou (abych zůstal ve včelařské terminologii, jež mi připadá v tomto případě vhodnější než ta hudební) je tu převážně minimalismus. A ten má svůj předobraz (mimo jiné) právě v původní africké hudbě založené na repetitivnosti. A též polyrytmice. Je až rozkoší naslouchat desetiminutové skladbě „Akahe“, v níž ze hry rytmické dvojice Jan Chalupa a Luan Gonçalves doslova vybuchuje radost; rytmické předivo navíc zahušťuje rozjařené pizzicato houslí Milana Jakeše a violocellisty Šimona Marka. Zpěvaččin hlas se tím vším proplétá, posléze se ozve nefalšovaná halekačka a na povrch se proderou též psychedelicky omámené analogové klávesy Vojtěcha Procházky. Proud vygraduje do dštivé klenby v polovině skladby, poté zůstane „pouze“ acidový drone hypnotického účinku (maně jsem si vybavil pionýra drone music La Monte Younga). Let? Nebo snad pád? Až do ticha. Ale nikoli do nicoty…
TALAQPO: Tamne
Dvaačtyřicetiminutová stopáž alba je bez jediného hluchého střípku času zaplněna dalšími čtyřmi skladbami. Úvodní „Chikumi“ je postavena na nápěvu písně ze stejnojmenné vesnice v Zambii v symbióze ze slovenskou lidovkou; tato dvě inspirační zrnka aktéři obalili repetetivní masou, folklórní přirozeností, dynamickými zlomy, hlasovým chrlením, psychedelickými a v závěru rozběsněnými klávesy. Ty silně ovlivňují také následující „Lobi“, aby daly naplno vyznít proměňující se intenzitě hudebního toku. V „Kiloville“ Talaqpo mistrně přetavuje unisono řízné rytmické údery zprvu do psychedelicky minimalistického rytmu, posléze do šamansky hypnotické řeřavosti, aby mohlo vytrysknout houslové sólo a podmanivě i vypjatě tvárný vokál, zpěvačkou až fyzicky prožitý. Album vrcholí šestiminutovým hudebním čarodejnictvím v „Bayake“; zprvu drone + hlas, pak zpěv + syntezátorová melodie, vzletná lyrika + dech až z útrob + instrumentální míchanina + bouře bicích + analogová elektronika evokující rané Pink Floyd, dále hlasová exaltovanost ve stratosférických výškách, gradace, notně vyostřená, až drásavá rozvolněnost…
Totální svoboda bolí? Snad. Ale za takovou muziku to stojí!