S komprovizacemi respektive improvizacemi JULA FUJAKA jsem se problematicky potýkal až do alba „KaleidoSONICope“, které na jeho domovské značce Hevhetia vyšlo před dvěma lety. Tedy CD, jež bylo možno poslouchat také náhodným přehráváním v modu random nebo shuffle, takže se „dostaví efekt nepředvídatelné kombinace fragmentů různé hudby a zvuků, a tedy pokaždé de facto nový a nový zvukobraz…“ Toto cortázarovské Nebe, peklo, ráj v hudbě mne nesmírně bavilo, což nebývá v avantgardní hudbě tak obvyklé. V roce 2019 jsem se k tomuto nevšednímu hudebníkovi, skladateli, publicistovi, producentovi, dramaturgovi a vysokoškolskému podegagovi na poli kulturologie a hudební estetiky přiblížil i lidsky díky rozhovoru, který zde pak vyšel. A v neposlední řadě si Julo Fujak zaslouží obdiv i jako spiritus agens kulturního dění posledních dvaceti let v Nitře. Ostatně je spoluautorem publikace „Hermovo ucho & PostmutArt“ s podtitulem „Dvě dekády jiného umění v Nitře (1999-2019)“, kde je všechno černé na bílém.
Novinka „Hypianosis“ měla svůj zrod již na předchozí, výše zmíněné nahrávce. Najdete tu totiž koncert pro dva klavíry s titulem „Hyp(ia)nosis“, kterážto slovní hříčka se stala v roce 2017 také názvem dua Jula Fujaka s Martinou Janegovou. Tedy dvojice, která staví na soudobé vážné hudbě s rozšířenými klavírními technikami. V roce 2020 rozšířilo Duo Hypianosis svůj instrumentář o další nástroje, včetně různých zvukových objektů a hraček; Fujak na novince hraje též na baskytaru, bow, bicí a perkuse. Duo se tu též obklopilo trojicí excelentních jazzových, potažmo nadžánrových instrumentalistů, které jistě netřeba představovat ani českému posluchači. Jsou jimi Miloš Železňák (e.kytara, živá elektronika), Nikolaj Nikitin (tenorsaxofon, živá elektronika) a Martin Kukučka (bicí, perkuse). Pozoruhodná hudba, pozoruhodný též obal CD. Je zde použito nedatované dílo (bez názvu) solitéra mezi slovenskými výtvarníky Rudolfa Dičky (1958-2014); ostatně Fujak je společně s kurátorem Miroslavem Haľákem autorem výpravné monografie „Rudo Dička – Nepokoj vzdoru“ (Magma, 2018).
Sedm komprovizací, jež byly natočeny živě na jeden zátah v Empírovém divadle v Hlohovci prvního dne třetího lockdownu (26.11.2021), je na prvý pohled nazváno podivně; na ten druhý zjišťujeme, že jde jde o akrostich dávající dohromady titul alba a plus. Tracky na sebe tudíž navazují plynule, vycházejí z toho předešlého, přičemž významy posouvají, přetváří, metamorfují, deformují či zcela opouštějí a nastolují nové. Poslech je to navýsost dobrodružný, až omamný jistou dávkou hypnotičnosti. Posluchač se ale musí do hudby cele ponořit…
Julo Fujak & Martina Janegová: Hypianosis
Kolekci otevírá „hy“, kde se ze zvukového přediva a´la musique concrète vyloupnou krystalické klavírní tóny ve výrazném motivu a posléze melodický saxofonový part. Hutný zvuk „pi“ sytí minimalismus, drsná kytara, hardbopový tenor a niemenovsky syntezátorové barvy; vše se na sebe vrší, prolíná. „An“ je hravě rozvolněný, postupně zahušťovaný, emočně zatížený do pravidelnějšího toku bobtnajícího echy, z něhož vybuchne erupce saxofonu dštící až freejazzový prach a kamení. V „Os“ tvrdí muziku baskytara, s pianem a bicími spíše rozkouskovaně, do toho elektronická špína a kytarové záseky a preparované piano. Vše ústí do jazz-rockového ataku. „Is“, mimochodem nejdelší skladba alba (12:13), se noří do ambientu opět s niemenovským syntezátorem, umocněným praskáním vinylové desky; elektroakustickou hladinu mírně čeří kytara. Proud ale pozvolna nabývá na intenzitě, získá tah a přejde do dalšího tracku „pl“, kde se přidá elektronické rýpání a kytara se vzedme k sólu; odsejpá to, kytarista kouzlí se zvukem. Nakonec ale dojde k dramatickému zvolnění, které působí znepokojivě jakousi příchutí osudovosti a ústí do syntezátorové sirény… A tu v závěrečné „Us“ střídá elektroakusticky jemný, barevný proud, do něhož se noří netuctové, podivné zvuky jako z jiné dimenze. Tušení nových hudebních světů?