Jistě si vzpomenete na naši obsáhlou sérii reportáží z Garana jazz festivalu 2021, kterou jsme se minulý rok prezentovali. Na těchto reportážích jsme odvedli kus práce a jsme hrdí na to, že jsme na ně obdrželi pozitivní zpětnou vazbu jak od čtenářů, kamarádů, tak i od pořadatelů festivalu. Ještě větší radost máme z toho, že to některé z vás namotivovalo (a snad do budoucna ještě i namotivuje) se na festival vydat. Víme o jednom kamarádovi, který se do Garany letos vypravil právě na základě našich reportů z minulého roku a takto pro nás shrnul své dojmy z letošního ročníku. S jeho laskavým svolením jeho postřehy publikujeme…
Petr Najmon:
Takovým způsobem pojatý (nejen) jazzový festival jako v Garaně jsem ještě nezažil! 4 večery od 18:00 do 1:00-2:00 se spoustou takové nádherné muziky (20 kapel!), že se skoro ani nedala vstřebávat.
V podstatě tu, až na jednu/dvě výjimky z mého laického pohledu nebyly slabší momenty. Festival byl, co se týče zeměpisu, zarámován čtvrtečním parádním (až skoro marnotratným z hlediska cca jen z poloviny zaplněného hlediště) americkým rozjezdem Billa Frisella s charismatickým Charlesem Lloydem a s The Marvels za zády a zakončený nedělním americkým finále s davem tančícím v celém areálu do dvou nad ránem před neskutečně skvěle šlapající doprovodnou kapelou zpěvačky Liz Warfieldové. Ta byla hodně dobrá, ale na můj vkus občas příliš tlačila na pilu hecováním obecenstva jeho roztleskáváním a rozezpíváváním. Když nechala hochy hrát samotné, tak to bylo velmi kompaktní jak dohromady tak i při jednotlivých sólech a kapela by parádně utáhla celý koncert jen sama o sobě. Kvůli zimě a únavě (přece jen jsem už starší člověk) jsem asi v půlce posledního festivalového koncertu odešel zalehnout do auta v kempu přes silnici a doposlouchal to ze spacáku.
Mezi tímto americkým rámcem byl festival na hlavní stejdži „Vlčí louka“ věnován hlavně Skandinávcům – zejména Norům a Finům plus jedněm Švédům a Islanďanům(!). Doplnili je Francouzi, Poláci, Němci, Angličani a Rumuni. Já jsem ten severskej jazz vlastně slyšel naživo až tady a velmi mne nadchl. Kdybych měl jmenovat, tak kvartet velmi osobitého kytaristy Eivinda Aarseta se zdvojenými bicími bateriemi a perkusemi, trio Håkona Kornstadta s jazzově-operním crossoverem (suverénní saxofonista s vystudovaným operním zpěvem!!!) a trio Kariho Ikonena (normální nepreparovaný klavír bez elektronických efektů s klasickou skvělou rytmikou).
Islandští ADHD (název kapely tak trochu ‚nomen omen‘) byli rovněž zajímaví a, jak je uvedeno v jejich charakteristice, až „vulkanicky energičtí“ – o půlnoci byla už neskutečná zima, my diváci jsme unisono klepali kosu, zatímco Vikingové z Reykjavíku začali své svršky postupně na pódiu odkládat. Měl jsem pak smíšené pocity, když je obecenstvo ve stoje přinutilo k delšímu přídavku.
A těším se na další vystoupení Verneriho Pohjonena & spol za měsíc v Dobrši, jak jsem se dočetl na JazzPortu.
Možná bych ještě za sebe doplnil, že kromě jmenovaných kapel (i těch nejmenovaných a rovněž výborných) se mi hodně líbili i někteří sólisté. Za všechny bych vedle Billyho Frisella uvedl ještě další kytaristy (bez pořadí): Již zmíněný Nor Eivind Aarset, Australan Frank Gambale, Horea Crisovan z jediné rumunské kapely VanDerCris na hlavním pódiu, 74-letý veterán John Etheridge z 55 let nepřetržitě a v různých sestavách fungující anglické kapely Soft Machine.
Když se zpětně zamyslím na festivalem v Garaně, napadá mě otázka na téma, proč zde, až na jednu nebo dvě výjimky, nikdy nehráli žádní čeští džezmeni. Ptal jsem se na to pana Mariuse Giury (asi to byl on protože mj. tvrdil, že na festivalu jsou i 2 čeští novináři) a on to svedl na Českou kulturní ambasádu v Bukurešti, že nemají zájem spolupracovat na rozdíl třeba od Poláků. Ale že jeho syn působí v Praze a o českém (pražském?) jazzu ho občas informuje. Tak třeba možná příští rok by sem někdo od nás mohl přijet zahrát? Určitě by si tu našinci ostudu neudělali!