63. Ljubljana Jazz Festival, Cankarjev dom Ljubljana, středa 15.6.2022
V kulturním centru Cankarjev dom, architektonicky podobném pražskému Kongresovému centru, a přilehlém Parku Rady Evropy se pod vedením Bogdana Benigara konal už 63. ročník nejstaršího evropského jazzového festivalu pořádaného každoročně bez přerušení.
Čtyřdenní pestrý program zahrnující 30 hudebních vystoupení zahájil kurátor Žiga Koritnik na vernisáži rozsáhlé foto výstavy Luciano Rossetti: Note a margine, na které bylo mnoho slavných jazzmanů nápaditě zachyceno mimo pódium. Lucianovy fotografie jsou poznámkami pod čarou, tedy pohledem na hudbu nebo ještě lépe pohledem do hudby. Je to práce v procesu, výzkum “obrazem” těch aspektů hudby, které posluchači obvykle nevidí.
První středeční koncert ve veliké Gallus Hall v Cankarjevě domu přinesl Hamid Drake, jeden z nejlepších bubeníků posledních desetiletí, pod názvem Hamid Drake’s Turiya: Honoring Alice Coltrane. Výborná kapela: Ndoho Ange – dance, spoken words; Thomas de Pourquery – tenor sax, vocals; Jan Bang – electronics; Jamie Saft – piano, keyboard, Fender Rhodes; Pasquale Mirra – vibraphone, percussion; Joshua Abrams – double bass, guembri, Hamid Drake – drums, percussion, vocals (USA, France, Italy, Norway) vzdala velkolepou poctu manželce Johna Coltrane. Alice kladla důraz na duchovní povahu hudby, ”spirituální jazz” a praktiky zbožnosti a meditace. Po opuštění svého světského života přijala jméno Swamini Turiya Aparna Sangitananda. Velmi trefný začátek festivalu.
Michal Kratochvíl: Rozsáhlé sólo na piano v úvodu koncertu nás přivedlo až k free jazzovému běsnění všech členů sextetu. Všichni hráli jeden přes druhého, ale naštěstí to netrvalo příliš dlouho a tok hudby nabral srozumitelnější kontury. Na pódiu se objevila tanečnice Ndoho, která zpočátku recitovala do hudby a teprve poté se uvedla do pohybu. Její expresivní volný styl a pohyb po pódiu se v mnoha chvílích stal středobodem vystoupení. Hudba však nezůstávala o nic pozadu. O éterický úvod další skladby se postaral Thomas svým zefektovaným zpěvem, který poté plynule přešel k hraní na svůj nástroj za stálého tanečního doprovodu Ndoho. K tomu se přidal Pasquale a oba sólisti se rozšafně utrhli ze řetězu a velmi emotivně gradovali svůj výstup. Pasquale neváhal zahazovat paličky a různé perkusivní předměty na zem, aby docílil kýženého efektu. Po těchto eskapádách Jamie zasedl k hammondkám a našlápl celou kapelu včetně Ndoho, která se lámala do rytmu i mimo něj a celý koncert gradoval. Po takovém nášupu bylo záhodno pokračovat, nicméně vystoupení bylo zabrzděno, když se Hamid chopil mikrofonu a začal nám osvětlovat vznik tohoto projektu a jeho smysl a poselství. Tvrdil, že v Ndoho nalezl vtělení Alice, vyprávěl nám, jak ho inspirovala jako hudebníka i jako guru na duchovní cestě a osvětloval nám také všechna její spirituální jména. Bohužel mluvil snad celých 15 minut, což bylo přespříliš. Nakonec to i sám uznal a vtipně se za to omluvil. Následovala spirituální skladba s mírně přeskupeným nástrojovým obsazením, aby se na další věc opět mohli vrátit ke svým klasickým nástrojům a naplno zase nahodit řetěz a koncert dotáhnout do zdárného konce. Výjimečný úvod festivalu, který nasadil laťku hodně vysoko.
Druhý středeční koncert v přilehlém parku nazval Jure Pukl, jeden z nejvýznamnějších slovinských saxofonistů s devítiletou praxí v New Yorku, ANoRoK tj přesmyčka slova „korona“. Kvartet Jure Pukl – saxophone, electronics; Peter Evans – trumpet; Joe Sanders – double bass; Nasheet Waits – drums (Slovenia, USA) se vrátil v prvním postepidemickém turné s hudbou, která podle festivalového programu čerpá inspiraci z chaosu a neklidu v současné společensko-politické situaci. Škoda, že všichni čtyři vynikající muzikanti nehráli více spolu, jejich sóla byla pro mne často příliš dlouhá, přesto výborné pokračování prvního festivalového večera.
Michal Kratochvíl: Našlapaný program, kdy se během dne na různých scénách vystřídá hned několik kapel a muzikantů nás zavedl do parčíku před pozoruhodný Cankarjev dom. Tam si slovinský světově proslulý saxofonista Jure Pukl dovezl nadupaný americký kvartet špičkových hudebníků a prezentovali se moderním jazzem plným krkolomných sólových výstupů. Unisono trubky a saxofonu charakterizovalo celý koncert a takto například uvedli jednu ze skladeb. O vypjaté instrumentální výkony nebyla nouze a koncept kvarteta mi připomněl Soundprints Joe Lovana a Davea Douglase. Nakonec mi však přišlo, že těch sól bylo až přehršel a nejvíce jsem si užíval semknuté momenty, kdy kvartet hrál a šlapal pospolu.
Freejazzový kvintet Irreversible Entanglements (česky Nezvratné propletence) spustil opět v přilehlém parku svoji souvislou snad hodinovou kolektivní improvizaci. Kapela ve složení: Camae Ayewa – vocals, synthesizer; Keir Neuringer – saxophone, synthesizer, percussion; Aquiles Navarro – trumpet, synthesizer; Luke Stewart – double bass; Tcheser Holmes – drums, percussion, (USA) předvedla dobrodružnou hudbu mimo žánr, která mne nikterak neoslovila ani díky revolučním způsobem interpretovaným heslům. Soudobá hudba má nespočet podob.
Michal Kratochvíl: Irreversible Entanglements byli další americkou atrakcí programu úvodního dne festivalu. Kapela zde měla vystoupit před dvěma lety, ale ze známých důvodů k tomu nemohlo dojít, tak pro festival připravili alespoň streamovaný koncert. Nyní se mohli konečně představit naživo a musím říct, že jejich hudba pro mě byla velkou neznámou a zůstala jí i po shlédnutí jejich vystoupení. Camae Ayewa se snažil působit jako nějaký kazatel, vykřikujíce a recitujíce hesla do hudebního “bordelu”, který se pod jeho proklamacemi do tmy odehrával. Dle informací kapela vznikla po koncertě na protest proti policejní brutalitě v roce 2015 a snaží se předat toto poselství: “Na pódiu se pohybujeme bez mapy, proplouváme světem v hlubokém, telepatickém, kontrapunktickém spojení jeden s druhým a s historií, do které se napojujeme, pronikáme do známého i neznámého a společně se dostáváme na konec.” Takže asi tak, na mě to ale nezapůsobilo a vůbec jsem se nenapojil.
