V sobotu 11.června zněl za Muzeem regionu Boskovicka blues-rock a punk. Z východních Čech přijel Stoker One Man Band, ze západočeské metropole pak punková legenda Znouzectnost! A byla to vpravdě jízda pro tři generace. Vskutku, mezi stovkou posluchačů byly rodiny s dětmi i my, dříve narození, ve věku prarodičů, někteří i fakticky. Však se tu na pódiu vystřídali zástupce hudebního undergroundu a punkeři, kteří se dají de facto zařadit též do podzemní scény osmdesátých let. A mají co říci i dnes…
STOKER ONE MAN BAND je sólový projekt Václava Blabolila, člena slovutné undergroundové kapely Bílé světlo. Z jeho bohatého životopisu vyjímám: distribuoval samizdatový časopis Vokno, navštěvoval manžele Havlovy na Hrádečku, signatář Charty77 (1985), v listopadu 1989 zakládal v Chrudimi Občanské fórum. S Michaelem Dimitrovem, který pořádá festival ve Vraclavi, založili Spolek přátel Franka Zappy & Cpt.Beefhearta (on je beefheartovec). Což i rezonuje s jeho blues-rockovým repertoárem. Vlastním i převzatým. Zní jako celá kapela, neboť Stoker Man se doprovází na rezofonickou kytarou, přitápěnou soubežně přes kytarové a baskytarové kombo, foukačku přes nažhavené lampové kombo, a bicí soupravu (kopák, šroťák, hit-hat) ovládanou nohama. Šťavnaté a veskrze příjemné vystoupení korunoval instrumentální verzí bluesového hitu „Cat Squirrel“ Doctora Rosse (1925-1993). Zařadil se tak po boku kapel The Cream (viz. album „Fresh Cream“, 1966) a Jethro Tull („This Was“, 1968).
A pak již pódium opanovala plzeňská punková úderka ZNOUZECTNOST. Vznikla v roce 1986 se slovy jejích zakladatelů: „To, co děláme, neděláme proto, že bychom chtěli změnit svět. Děláme to proto, aby svět nezměnil nás. Děláme z nouze ctnost.“ Jejich neobyčejně melodický punk (označovaný jako punk´n´roll), vstřebávající i prvky české nové vlny, a nápadité texty, vážné i karikující, z nich kupříkladu udělaly nejčastěji koncertující punkovou kapelu roku 1989 (37 vystoupení, což bylo pro tento subžánr opravdu hodně!). Nynější sestava je v triu. Tvoří ho zpěvák a kytarista Déma (Petr Škabrada), baskyrista Golda (Oldřich Neumann) a bubeník Caine (Jaroslav Matějovský). Jejich koncert většinu přítomných když ne roztančil (nechybělo ani pogo, divoký tanec bez hranic), tak alespoň (což byl můj případ, přece jenom už mi není dvacet) rozvlnil tělo i se všemi končetinami. Písně zn. ZNC jsou neobyčejně svěží, razantní, ale beze stopy agresivity, přitom výrazně melodické, ve slokách vyloženě chytlavé. Nebojí se zařadit ani pomalejší, vpravdě přemýšlivé písně, které jsou postaveny klasicky rockově a jež lahodí romantičtějším uším. Ale ani na vteřinu nepřestala z pódia tryskat osvěžující energie…
(Autor foto: Monika Šindelková)