V loňském roce si jazzová veřejnost připomněla nedožité sté narozeniny legendárního kapelníka GUSTAVA BROMA. Jeho orchestr pod jeho vedením (1940–1995) absolvoval na 250 zahraničních turné a prestižní americký jazzový magazín DownBeat jej v letech 1965–1973 řadil mezi deset nejlepších big bandů světa! Když se opravdu znalý český jazzofil podívá na početnou diskografii Bromova orchestru, obnášející více než 1.500 skladeb a písniček, mohl by nabýt dojmu, že už ho nic nemůže překvapit, že už není co objevovat. Chyba lávky! Dokazuje to komplet čtyř CD pod názvem „Gustav Brom – 100 let“, který nedávno vydal label Indies Happy Trails. A jde mnohdy o pořádná překvapení! A pořádnou porci navýsost kvalitní jazzové muziky!
Opravdové poklady se totiž skrývají ve fonotéce Českého rozhlasu Brno. Rozhlasový redaktor Jan Dalecký a vydavatel Jaromír Kratochvíl tam pátrali a „vytahovali na světlo krabice, na něž třeba půl století usedal prach. Jak jsme postupovali: po úvodní znělce včetně přívítání pana kapelníka jsme vůbec poprvé shromáždili všech šest skladeb se sólovým klarinetem vzácného hosta, neworleánského rodáka Edmonda Halla.“
Ty tvoří (společně s Hniličkovou skladbou „U sta Bromů“ s fenomenálním bubeníkem Cyrilem Zeleňákem z roku 1991) první tématickou část CD 1 (78:11). Mezi nimi najdeme takové klasické fláky jako „Alexander´s Ragtime Band“ a „Sweet Georgia Brown“. Pánové i Brom mi snad odpustí, když se ale soustředím na repertoár, který tak obdivovali američtí jazzoví kritici – na tzv. Třetí proud, tj. fúzi jazzu a vážné hudby. A nemohlo se začít ničím jiným, než slavnou „Missa Jazz“ geniálního trumpetisty, aranžéra a skladatele Jaromíra Hniličky. Našinec má dozajista ještě v uších výtečnou (a hlavně kompletní) nahrávku tohoto díla díky B-Side Bandu z roku 2020, ale první dvě věty „Preludium“ a „Introitus“, které Bromovci stačili nahrát ještě v roce 1969 v brněnském rozhlasovém studiu, jsou skvělou ukázkou Hniličkova kompozičního umu a instrumentální vyspělosti Bromovců. Poté následuje mně neznámá Hniličkova skladba „Preludium, rondo a fuga“ z roku 1971, pětadvacetiminutová, dle slov samotného autora „rozsáhlá netonální třívětá kompozice, vytvořená na speciálních modálních řadách. Psal jsem ji s potěšením“. Proměnlivá struktura, plnokrevné vrstvy tvořené všemi sekcemi, občas freejazzové vzedmutí, tah, prvky impresionistické hudby (flétna, harfa), šťavnaté exprese (třeba v hobojovém sóle!), taneční pasáž a finálová erupce mne doslova zvedaly ze židle! Neméně vzrušující je poté i „Concertino pro klavír a orchestr“, „tonální třívětá skladba s výraznými kadencemi“, napsaná pro virtuózního sólistu Josefa Blahu (bude o něm později ještě řeč). Zvrásněný spodní proud, ostré frázování, klavírní proud obalený střídavě smyčci a jazz-rockovými názvuky, to je první věta. Druhá věta je naopak pomalá, zvukomalebná, s přemýšlivým, perlivým klavírem. Finále má až rockový tah, do plnokrevných sazeb dechů vniká neuvěřitelně hutný a výrazově bohatý klavírní proud, v němž je přítomen i Bach a Mozart. Vzepětí střídá ztišení, klavír osamí a medituje, pak do materie vpluje blues a orchestr i s klavírem jej nakonec přetaví v mocné exprese a jejich závěrečný výbuch…
CD 2 (76:24) je sestaveno z tvorby dalších výrazných hráčských osobností Bromova orchestru. Prvních pět tracků patří barytonsaxofonistovi Josefu Audesovi. Ten byl členem od roku 1959 a patřil k nejoceňovanějším sólistům; však ho DownBeat řadu let pasoval na nejlepšího hráče na tento nástroj v Evropě. Prosazoval se i jako skladatel, čehož jasným důkazem je již první autorský vklad „Astra“ (1963). Ovšem nejsilněji vyznívají nabluesovělá balada „Tomášův sen“, v níž se samozřejmě s barytonem zhostil hlavní melodické linky (1973), a „Poslední cesta“, kterou Audes napsal na konci roku 1973 jako žalozpěv pod dojmem havárie autubusu Bromovců na Slovensku, kterou nepřežil již výše zmíněný pianista Josef Blaha. Bylo mu pouhých 30 let, talent od pánaboha; kromě klavírní virtuozity udivoval hrou na varhany a hoboj, byl také nadějným aranžérem a skladatelem. Však to dokazuje následujících osm tracků. Na nich je patrný vliv Stana Kentona (např. „Ornis“ z roku 1965 či „Ararat“ s hobojovým sólem), ovšem se zařazením varhan Hammond B3 do instrumentáře orchestru, na něž hrál právě on, vznikly ty nejlepší skladby. Mohly se tu totiž projevit také vlivy tehdy progresivního jazz-rocku. Zářným příkladem budiž sttrhující svižnůstka „Klik-klak“ a poslední kompozice před jeho tragickým skonem „Poslání“ s dravými sóly nejen autora, ale též Audese, kytaristy Igora Vavrdy a trombonisty Mojmíra Bártka. Posledně jmenovaný, jemuž se v muzikantských kruzích říkalo „brněnský Mozart“, je dalším autorem zařazeným na druhý disk. Jeho vizitka v podobě pěti skladeb obsahuje dvě nesporné lahůdky; „Strécovská dvanáctka“ (1974) je strhující odpichovka na bluesovém půdorysu, bezmála sedmiminutová „Kasace pro orchestr Gustava Broma“ (1990) představuje jazz-rockovou fúzi, umocněnou syntezátorem (Miroslav Veselý), přičemž sekce se vynořují, proplétají, střídají se dva motivy v proměnlivých barvách, dynamice i hustotě orchestrální masy.
A je tu CD 3 (78:09). Na něm autorsky figurují další bromovští hráči (Jan Kulíšek, Oldřich Blaha, Miloslav Petr, Jan Hubáček či Milan Vidlák), a podobně jako na prvním disku jsou zařazeny též skladby z hájemství Třetího proudu. Než se k nim dostanu, musím se zmínit o čtyřech titulech z úvodní sedmičky tracků. Vedle Hubáčkovy vypalovačky „30° nad nulou“ (1974), v níž excelují v jazz-rockovém stylu houslista a kytarista Igor Vavrda a s barytonsaxem Audes, a Vidlákova mysteriózního fusion „Kdyby“ (1975) s autorovými hammondkami, tu najdete dvě skvostné coververze. Ve „Stratusphunk“ (George Russell) ve vrstevnatém aranžmá Zdeňka Nováka válí trumpetista Josef „Artur“ Pavlíček (1966), v baladě „My One and Only Love“ (Guy Wood) hraje její aranžér Vincenc Kummer nikoli na kontrabas, jak by se dalo očekávat, ale pizzicato stylem na violoncello, což nebylo v té době až tak obvyklé (1974). A pak už následuje jedna lahůdka za druhou. Osmiminutový „Diagram“ Miloše Štědroně z roku 1971 je směsí free jazzu a soudobé vážné hudby; doslova tu bobtná napětí mezi dvojicí bicích nástrojů (Václav Skála a Vítězslav Vavrda), rozbouřenými, rozvolněnými dechy a klasicky pojatým klavírem (Josef Blaha). Tak trochu cimrmanovská suita „Brom na zámku“ (1973) má čtyři části; první dvě, s výmluvnými názvy „Fanfára a lovecký jazzbeat“ a „Vzpomínky na Schuberta, a) Waltz b) Rock´n ´Roll“, napsal Miloš Štědroň, třetí, „Dupáček“, další významný brněnský skladatel Arnošt Parsch (a dal by se charakterizovat jako free-dechovka) a závěr spáchal Jaromír Hnilička; jeho „Poslední leč“ je koláží dechovky, free jazzu, operního drama, big beatu i válečné hudby. Následuje bezmála devítiminutové „Jazzové koncertino pro klarinet a orchestr“ Alexeje Frieda (1975). To mne doslova smetlo! Výrazné, naléhavé téma, proměnlivé, strhující fráze, názvuky rockové i lidové hudby, mocná gradace, závěrečné osamění klarinetu v ponoru do lyriky, a to vše umocněno nasazením orchestru a obdivuhodným výkonem sólisty Antonína „Felixe“ Slováčka. Ano, toho Felixe Slováčka, který pak se zavřenýma očima na televizní obrazovce tak často cedil z klarinetu a hlavně sopránky sirup! Pětiminutová „Dedikace“, již zkomponoval Pavel Blatný (mimochodem bratr dnes slavnějšího básníka Ivana), na živé nahrávce z roku 1976 dává vyniknout hutným žesťům a výtečnému trombonovému sólu. Finále třetího disku je ve znamení jedenáctiminutových „Jazzových přeměn moravské lidové balady Daleko provdaná“ Arnošta Parsche (1983), úžasných, vrstevnatých variací smutku, stesku, melancholie a touhy, s názvuky fusion a´la Don Ellis; včetně dravosti trubky v sólovém chorusu…
Poslední CD 4 (76:26) je kolekcí sedmi drobnějších skladeb autorů spolupracujících s orchestrem a tuctu písniček s kmenovými i hostujícími zpěváky a zpěvačkami. Mezi písničkami z let 1963-1988, jež mají blíže k pop-music – zpívají Jiří Štědroň, Milan Černohouz, Vladěna Pavlíčková, Štěpán Mátl, Petr Dopita, Helena Blehárová, Vladimír Kerndl i samotný kapelník („Adéla“ z roku 1963) -, mně připadají nejzajímavější „Blues“ z nedokončeného rozhlasového muzikálu Lubomíra Novosada a Jana Tůmy „Sny varhaníka Davida“, reagujícího na Srpen 1968, kde zpívá Hana Ulrychová, a „Quiet Lady“ Toma Garvina s vokalizující Mirkou Křivánkovou (1979). Zevrubněji se zmíním o úvodních sedmi skladbách, skutečně jazzových. Kolekci otevírá hlas kapelníka Broma a Karla Velebného, kteří uvedou cimrmanovsky odlehčenou skladbu „Až přestanu nadobro cestovat“ s vibrafonem autora (1969). Bubeník Josef Vejvoda napsal pro Bromovce „Závody na kolonádě v Jarama“, protkané španělským koloritem a výrazovou řízností a´la Maynard Ferguson díky Hniličkově trubce a melofonu. Přispěl také pianista Emil Viklický; jeho svižná hardbopovka „Sedmdesátá východní ulice“ (1979) odkazuje na místo v New Yorku, kde autor nějaký čas pobýval. Pianista Karel Růžička zkomponoval pro Josefa Audese melodické „Blahopřání“ (1983). Kontrabasista Petr Kořínek napsal výtečné „Dialogy v F klíči“ (1986), kde na ploše šesti a půl minuty bují šťavnatý dialog autora s trombonistou Svatoplukem Košvancem. A pak jsou tu dvě lidové písně v polyfonní Hniličkově úpravě pro svůj vokální soubor: „Bedihošťský pole“ (1977) a „Když jsem plela len“ (1978).
Chcete strávit více než šest hodin s orchestrem Gustava Broma? Nuže…
Vskutku výjimečný vydavatelský počin!
A aby toho nebylo málo, tak souběžně s čtyřdiskovou kompilací „Gustav Brom – 100 let“ vyšla ještě pozoruhodná kolekce 18 kompozic KARLA VELEBNÉHO, které v letech 1969-1988 napsal a zaranžoval speciálně pro Bromův „střední“ big band (4 saxy, 3 trombony, 3 trubky a rytmika) a ve čtrnácti z nich také hraje na vibrafon (a jednou na barytonsax). Víc toho bohužel nestihnul; 7.března 1989 zemřel ve věku pouhých 57 let. Tato objevná kolekce pod názvem „Sedm zastavení s Gustavem Bromem“ (79:27) se objevila tři roky po skvostném kompletu 8 CD s Velebného hudbou (též díky Indies Happy Trails), kterému jsem s tu také zevrubně věnoval. Brněnské rozhlasové záznamy vycházejí na hudebním nosiči zcela poprvé!
Album otevírá „Á propos, krásné je pít“ z roku 1969; škoda, že je dost necitelně utnuta zrovna v tom nejlepším. Nu což, i tak se na disk vešlo muziky tolik, že až uši přecházejí! Ostatně mnohé názvy skladeb, jak bývá u Velebného zvykem, evokují cimrmanovský humor – např. „Asi přestanu nadobro cestovat“ (1969), „Ptáme se na cestu a blížíme se k cíli“, „Jsme na místě a zaslouženě odpočíváme v pokoji“ (1972), „Jejich Ilík“ (1975), „Mám jen jednu bačkoru aneb dostal jsem ji k svátku“ (1977), „Čtyři švagři“ (bopová odpichovka, v níž hraje Velebný na barytonsax), „Daleká cysta“ se skutečně excelentním vibrafonovým sólem (1981) či „Hrabě Lokric“, kde kraluje coby sólista barytonsaxofonista Josef Audes (1988). Ovšem co je za humorem skryto, to je lahůdková jazzová muzika! Bez těžké zadnice, s vytříbenými instrumentálními výkony nejen Velebného u vibrafonu…
Skladba „Navlékání korálků“ je šťavnatá, svěží, s jazz-rockovými prvky, „Slunce v třezalkách“ podmanivá balada s působivým barytonsaxofonovým sólem (1973), v P.F.1975“ se líbivá melodie střetává s rytmickým tepem, strhující „Parnas“ (6:38) zdobí trombonová a rytmická erupce (1977), zvukomalebné „Noční království“ je pohlazením (1981), dynamicky proměnlivé hardbopovce „Životní rozhodnutí“ dodává narockovělý říz kytarista Igor Vavrda (1983), svižná bebopovka „Dva roky prázdnin“ je protkána nití parádních sól, včetně el.piana Milana Vidláka (1985), a jako třešnička na dortu budiž „Adagio“ s hlavním trombonovým partem fenomenálního Mojmíra Bártka.
Znovu jsem si uvědomil, kterak zůstávají Gustav Brom a Karel Velebný nenahraditelnými jazzovými tvůrci. V případě Velebného mne navíc jímá hluboký smutek z jeho krutě předčasného odchodu…