RESPECT FESTIVAL ODHALUJE DALŠÍ PROGRAM! PŘIJEDE NEJVĚTŠÍ SOUČASNÁ HVĚZDA WORLD MUSIC MARIZA

RESPECT FESTIVAL ODHALUJE DALŠÍ PROGRAM! PŘIJEDE NEJVĚTŠÍ SOUČASNÁ HVĚZDA WORLD MUSIC MARIZA

Úterý 1. listopadu 2022 / 20:00 / Lucerna Velký sál

Portugalská zpěvačka Mariza prožívá nejen vrchol své umělecké dráhy, ale zároveň se zařadila mezi velikány nejušlechtilejšího křídla populární hudby, podobně jako ve 20. století Frank Sinatra či Edith Piaf. Jejím žánrem je fado, zapsané na seznamu UNESCO, které je pro Portugalsko stejným národním klenotem, jako blues pro Spojené státy či flamenco pro Španělsko. Fado – podobně jako blues – vzniklo jako hudba spodiny a jeho kořeny sahají až do Afriky. I když nerozumíte ani slovo portugalsky, je to zpěv, který odhaluje lidské nitro v plné síle a kráse. Mariza získala více než třicet platinových alb a prodala přes milion desek, třikrát jí byla udělena cena BBC pro nejlepšího evropského umělce world music, dvakrát byla nominována na Latin Grammy. Pro olympijské hry v Aténách 2004 nazpívala duet se Stingem. Ve 20. století byla největší postavou portugalského Amália Rodrigues, od jejíhož narození uplynulo roku předloni sto let. Tomuto jubileu i repertoáru Amálie věnovala Mariza své nové album, turné musela ale kvůli pandemii přesunout až na letošek. Její pražský koncert bude o to větší hudebním svátkem i kulturním zážitkem.

Mariza se narodila africké matce a portugalskému otci v Mosambiku, bývalé portugalské kolonii, v dospívání ji provázela západní i africká hudba. Poetickým nábojem, nikoli hudebně, je fado spřízněné s francouzským šansonem. Zpěvačka sama vnímá sociální propojení s hudbou z jiných jazykových oblastí: „Fado je sestřenice amerického blues, řeckých písní rembetiko či argentinského tanga.“ Pokud je fado označováno za „portugalské blues“, nejde o novinářskou konstrukci, oba styly sdílejí společenské souvislosti.Fado vzniklo, stejně jako blues, uprostřed těch nejchudších vrstev. Jedním z jeho afrických kořenů byl sexuálně vyzývavý tanec lundum brazilských míšenců, který do Lisabonu přivezli námořníci. Stejně jako blues, i fado kombinuje poetickou zkratku s hořkostí, touhou i nadějí, a nejlépe zní s kytarovým doprovodem, který se ustálil na kombinaci španělské (Portugalci ji nazývají viola) a portugalské kytary. Ta je opatřena dvanácti kovovými strunami, na které se brnká kovovými prstýnky, ke stylu hry patří bluesové natahování strun. Hráč na portugalskou kytaru má v doprovodu klíčovou roli, jeho úkolem je zpěvákovi či zpěvačce „odpovědět“. I to lze brát jako paralelu, v klasické podobě blues je kytarová mezihra pokračováním zpěvákovy fráze. Na svém trojnásobně platinovém albu Transparente, které natáčela v Brazílii, se světoznámý brazilským aranžérem Jaquesem Morelenbaumem, Mariza toto pravidlo překročila a kytarový doprovod obohatila o cello, perkuse, akordeon, flétny, a klarinet. Morelenbaum produkoval i její poslední album Mariza Sings Amália, věnované odkazu zpěvačky Amálie Rodrigues. Ta byla první světovou postavou portugalského fada a když roku 1999 zemřela, Portugalsko vyhlásilo třídenní smutek.

O deset let později starosta Lisabonu navrhnul fado zařadit na seznam nehmotného bohatství UNESCO, k čemuž došlo roku 2011. Mariza a Amália Rodrigues mají hodně společného, oběma se v odlišných dobách podařilo portugalskou hudbu zpopularizovat před světovým publikem. V Portugalsku měl ale vývoj fada politickou zápletku. Až do „karafiátové revoluce“ roku 1974 v Portugalsku vládla diktatura, fado sloužilo jako oficiální hudba režimu a mladé posluchače přestalo zajímat. Diktatura se opírala o propagandistické pilíře, známé jako „tři F“: fotbal, kult poutního města Fátimy a fado. Kuriozní přitom je, že tuto vysoce emocionální, umělecky vybroušenou hudbu stojící na silných poetických obrazech portugalský diktátor Salazar nenáviděl. Christine Garnier v jeho životopisu píše, že nejvíce mu vadila melancholie a nenaplněná a osudová touha, která prý „rozmělňuje portugalský charakter“ a „odčerpává sílu ducha a vede k pasivitě“. Režim si tedy nevybral fado jako propagandistický nástroj z vlastní vůle, ale proto, že díky jeho popularitě neměl jinou volbu. Historik fada Michael Colvin uvádí: „Cenzura zajistila, že fado nepůjde proti diktatuře, a slogan ‚pobretes mas alegretes‘, tedy ‚chudí ale šťastní‘, pacifikoval potencionálně subversivní městskou chudinu.“

Trvalo to pak přesně jednu generaci, než fado v Portugalsku získalo zpět své posluchače: 27 let po pádu diktatury, roku 2001, vydává Mariza své první album, a o rok poté poprvé představila fado zcela užaslému světovému publiku na veletrhu Womex. Roku 2014 na Womexu účinkovala podruhé, když přebírala cenu za celoživotní přínos. V historii této největší přehlídky world music existuje pouze 5 umělců jímž se podařilo zde vystoupit dvakrát, vedle Marizy to je Jivan Gasparyan, Andy Palacio, Värttinä a Cheikh Lô.

Zdroj: Tisková zpráva