Světlo světa spatřil pozoruhodný debut. Eponymní album natočil ÉRIC DUBOIS QUARTET, soubor francouzského kytaristy a jazzové naděje Érica Duboise, jež vyšlo na značce Circum-Disc. Na tomto labelu ostatně vydalo vloni skvělý debut také česko-slovenské trio Banausoi pod titulem „Imagines“…
Lídra s kytarou a autora všech devíti kompozic doplňují saxofonista Benoit Baud (ex- The Rongetz Foundation), bubeník a vibrafonista Éric Navet (rozkročený mezi současným jazzem a klezmerem) a kontrabasista Mathieu Millet; ten figuruje v mnoha uskupeních labelu Circum-Disc. Vloni jsem tu recenzoval počiny tria More Soma a kvarteta _UNK. Kvarteto Dubois sestavil s přihlédnutím nejen na instrumentální kvality spoluhráčů, ale také na schopnosti vcítit se do jeho způsobu hudebního myšlení a spolu s ním vyjádřit duši každé skladby. A ta je pestrá, vrstevnatá, expresivní i zvukomalebná a uchovává si v sobě jisté tajemství. Padesátiminutové album lze tak rozkrývat bezpočtem poslechů…
Jednotícím prvkem jsou tu ovšem výrazné motivy, ostrohrannost strhujících frází i jejich šperkování při rozvíjení, proměnlivá dynamika, schopnost gradace a výtečná kytarová a saxofonová sóla (altky a sopránky). Kompoziční postupy překvapují, posluchač neví, co ho čeká za rohem. Každým okamžikem se stává užaslým svědkem tvůrčí potence čytřlístku nebojácných instrumentalistů. Přitom skladby drží pohromadě, jsou celistvé, kompaktní skutečně s veškerou grácií. Kvarteto čerpá z hard bopu (úvodní „Le 7 et le Vide“), post bopu („Instable“) a free jazzu („Final 2“). Ovšem převažuje svěží, neotřelá fúze jazzu a rocku.
Navýsost neotřelá fúze, žádný odvar, vývar, výluh či výcuc z již vyčerpaného jazz-rocku. Kvarteto se úspěšně vyhýbá hudebnímu podzolu, z něhož může vyklíčit jen nějaký zákrsek, mrzáček. Naopak se vrhá do toho nejšťavnatějšího, nejživějšího humusu, plného bujících živin, ze kterého nechává vyrůst košatý strom s těmi nejchutnějšími plody. Plody jako „Danse de Plus“, kde se ke kytaře a altce přidá také svěží basa, zvukomalby ústící do výbušného rocku v „Un Oiseau sur l´Épaule“ (samozřejmě s účastí perlivého vibrafonu) či umně propletené klábosení v „Contre point: Bavargades“. Vibrafon zjemňuje „La Voix“, kde je sopránka emotivní, kdežto v „Mémoires“ panuje všeobecná zvukomalebnost a vzletnost líbivé melodie, pozvolna zahušťované. Finále alba patří zprvu rozvolněné, posléze jazz-rockově plnokrevné skladbě „Terres Grasses“, v níž excelují Millet a Dubois.
ÉRIC DUBOIS QUARTET
