Na stále prestižnějším americkém labelu Greenleaf Music, jehož ředitelem je slavný muzikant Dave Douglas, vydala nedávno svůj debut nesmírně talentovaná saxofonistka a skladatelka JULIETA EUGENIO. Album se zove „Jump“…
Tenorsaxofonistka Julieta Eugenio je původem z Argentiny, pochází z malé vesničky Necochea u Buenos Aires. „Opravdu se mi tam líbilo vyrůstat, je to místo se spoustou přírody,“ sdělila v jednom rozhovoru muzikantka. „Nepocházím z muzikantské rodiny. Můj táta sice miluje hudbu, trochu hraje na kytaru, ale jazz nikdy doma neposlouchal.“ V devíti začala hrát na klavír, ale pak ji učitel zlákal ke hraní ve velké školní kapele, kde potřeboval saxofonistu. Když dokončila střední školu, přestěhovala se do Buenos Aires a na Konzervatoři Manuela de Fally absolvovala studium jazzu. V roce 2013 si odskočila do New Yorku a o tři roky později získala magisterský titul na Aaron Copland School of Music of Queens College. Studia u Antonia Harta, Jeba Pattona, Davida Berkmanna, Michaela Mosmana a Tima Armacosta a zkušenosti s hraním se spolužáky a osobnostmi newyorské scény jí pomohly definovat její tenorsaxofonový a kompoziční rukopis. Nakonec v americké metropoli zůstala. „Moje angličtina nebyla dobrá, ze začátku to bylo fakt hodně těžké. Ale vydržela jsem. New York byl pro mne vždycky snem. Hudba je tu ve vzduchu. Cítila jsem ji od prvního okamžiku, když jsem tam dorazila,“ sdělila Eugenio. V roce 2017 slavila úspěch v mezinárodní soutěži Women in Jazz se svým SIJ Triem, kde s ní hráli její newyorští kamarádi Inbar Pazz (kontrabas) a Sarah Slonim (piano).
Debutové album nahrála saxofonistka se svými vrstevníky, kontrabasistou Mattem Dwonszykem a bubeníkem Jonathanem Barberem z Connecticutu. Na ploše 66 minut obsahuje osm autorských skladeb a dva standardy. Trio ho natáčelo v pandemické době, kdy hudebníci na celém světě čelili nejisté budoucnosti.
Tato hudba mi dala naději, dala mi sílu jít dál, pokračovat v tvorbě hudby každý den po zbytek mého života,“ prohlásila Eugenio.
To album je jako otevřená kniha odrážející moje pocity a životní zkušenosti za poslední roky života v New Yorku. Jump evokuje období osamělosti, smutku, zásadních změn, ale zároveň také hluboký pocit míru, nového začátku. Skok do neznáma, adrenalin a znovu pocit svobody.“
Všechny skladby vycházejí z be bopu a hard bopu. V tomto výrazivu nachází trio živnou půdu pro práci s proměnlivou strukturou, rytmikou a dynamikou. Eugenio frázuje svěže, hustě, přitom zachovává vlídný, teplý, navýsost melodický tón. Rytmická dvojice hraje spolehlivě, tvárně, hutně i tepavě, sólově se pak blýskne hlavně Dwonszyk (třeba hned v úvodním tracku „Efes“); ovšem ani bubeník se nenechá zahanbit.
Titulní skladba „Jump“ je sycena obvzláště hustými, živoucími frázemi melodicky vstřícného tenora; sama autorka k tomu řekla: „Chtěla jsem, aby měl posluchač ten úžasný pocit z procházky přírodou a nacházení klidu i během chaosu. Vždy existuje cesta ven.“ Následující „La Jungla“ tepe intenzitou života ve velkoměstě, takže nechybí ani sólo bubeníka. V osmiminutové meditativní baladě „For You“ autorka přetavila svoji bolest duše do procítěné, lehkým smutkem nasáklé, zneklidňující, přesto vzdušné hudby, též s nádherným kontrabasovým chorusem a optimistickým závěrem. „Racoon Tune“ zpracovala Eugenio do výrazného tématu, hutného, šťavnatého, svůj zážitek s mývalem, který obcházel dům v Queens, ve kterém bydlela, aby se dostal dovnitř; svižnůstku umocňuje dravé společné sólo rytmiky. Následuje standard „Flamingo“, zahraný odlehčeně, jako by trio hrálo někde v baru v Karibiku; prostě nálada tropického podvečera u moře. „Another Bliss“ je o „hledání štěstí, o víře, že věci se mění, a tím pádem i o naději, že blaženost je zase na cestě“, jak se autorka vyjádřila. Ovšem to hledání je trnité, vyžadující urputnost; proto je rytmika nervní, saxofonový hlas napjatý, sólo bicích expresivně zavilé. Osmiminutový standard „Crazy He Calls Me“ dýchá pohodou; ovšem saxofonistka rozvíjí barevně bohatý milostný part a kontrabasista téma znejistí rozkouskováním. „Snowbirds“ je parádní bebopovka, svěží a expresivní, za kterou by se nemusel stydět ani Charlie Parker. Finále alba je ve znamení skladby „Tres“, která je o vnitřním hledání životních hodnot, o volání po svobodě. Opět oslava melodičnosti, zde s umírněnou, nadějeplnou expresí, včetně výtečného chorusu kontrabasisty…
