Jednou z největších mladých nadějí britského, respektive skotského jazzu (neboť si na svém skotství zakládá), je bezesporu pianista a skladatel FERGUS McCREADIE. Není divu, že se stal koněm prestižní stáje Edition Records, kde vloni vydal skvostné album „Cairn“ a před nedávnem, 8.dubna, další nahrávku – „Forest Floor“!
Novinku natočilo opět jeho trio s bubeníkem Stephenem Hendersonem a kontrabasistou Davidem Bowdenem. Na ploše 55 minut zde opět ožívá skotská krajina, příroda, její přirozené jevy i důsledky zásahů člověka. Album drží pohromadě díky pevné niti ze skotské lidové melodičnosti, kterou trio úžasným způsobem přetavilo do vrstenatého komorního jazzu síly ansámblu…
Album otevírá skotsky skočná skladba „Law Hill“, v níž si trio slastně hraje s dynamikou, proměnami rytmické sazby i struktury. Uvnitř tak panuje pnutí, jež způsobuje u posluchače napětí. A gradace je v závěru doslova strhující, umocněná výbuchem bicích. Schopnost neotřelé gradace je ostatně jednou z nejsilnějších devíz tria. Vrcholí jí většina z osmi skladeb. Ve dvou ze tří balad se naopak hlouběji pracuje s impresemi, a to v „Morning Moon“, kde se perlivé piano rozlévá do šíře, a v závěrečném tracku „Glade“, což je de facto klavírní sólovka (kontrabas jen zlehýnka přitakává), v níž McCreadie až mozartovsky nechává rozkvétat lyrickou melodii. Třetí balada, titulní „Forest Floor“, je sice křehká, s ponornou melodickou linkou, ale ta již naráží na bouřlivý spodní proud. Směle se nechte při poslechu pohltit jiskřivým pnutím…
Ovšem nejsilnější je trio bezesporu ve svižnůstkách. V tomhle výrazu je obsaženo vše: svěžest, hravost, jiskření, tah, vzepětí, cirkulující minimalistické figury umocňující šťavnatou rytmikou. V „The Unfurrowed Field“, založené výrazně na lidové melodii, se z jiskrného jazzu vyloupne lyrické kontrabasové sólo. „Landslide“ (Sesuv půdy) je příkladem power-jazzu s doslova kulometným pianem. Ve více než desetiminutové skladbě „The Ridge“ trio umně a nepředvídatelně pracuje se stavbou na základě jímavé nalidovělé melodie; nechybí ani kontrabasové sólo, po němž se vzedme piano. McCreadie střídá emotivní a lyrický výraz, přimíchává minimalistickou figuru, již rozvíjí s postupnou gradací. Podobně tvárná je „White Water“; zdobí ji dvojhlasý klavírní tok, vskutku strhující, sóla všech tří aktérů a finále v podobě energického nářezu…
