Nedávno spatřilo světlo světa album, kterým se alespoň z malé části splácí obrovský dluh vůči Mišíkově kapele Etc…! Je příznačně nazváno „Na okraji (1976 – 1978)“. Protože právě v těchto letech je Vladimír Mišík & Etc… na kvalitativním vrcholu především v souvislosti s instrumentální úrovní. Za tuto výjimečnou retrospekci, obsahující celkem třináct skladeb a písní, z nichž devět vychází na hudebním nosiči zcela poprvé, vděčíme vydavatelství Galén.
Ten výše zmíněný dluh samozřejmě přičtěme komunistické moci, které byla rocková hudba (až na pár výjimek, jako třeba Olympic) proti srsti. Vydávání hudby bylo podřízeno bezpodmínečně ideologii a vizi nového socialistického člověka. A tomu vlasáči Mišík, Jelínek, Padrůněk a další rockeři rozhodně neodpovídali. Navíc jejich tvorba byla příliš svobodná, nesvázaná, znějící příliš imperialisticky. Nakonec přišlo to, co přijít muselo: zákaz.
Ale začněme od začátku. Vladimír Mišík založil svoji kapelu Etc… v roce 1974. Jejími zásadními postavami byli houslista Jan Hrubý, kytarista Petr „Kulich“ Pokorný a baskytarista Vladimír Padrůněk. Na sklonku pětasedmdesátého roku nahrál Mišík s Etc… první autorské album, jež zapůsobilo jako zjevení. Odtud jsou perly jako „Stříhali dohola malého chlapečka“, „Biograf“, „Syn Daidalův“, „Bazarem proměn“, „Cesta do dětství“ či „Jednohubky“. Debut vyšel v roce 1976 a kapele rostla křídla. Následující dva roky, pod vlivem tehdy u nás vskutku mocně bobtnajícího jazz-rocku, se Mišíkovy písně dělily o koncertní čas s instrumentálkami. A ty byly! Však jsme jako studenti příbramské průmyslovky hojně chodili na jejich koncerty; v Příbrami a okolí hráli dost často a Praha nebyla daleko. A pár z nás jsme čas od času zavítali i do jednoho polorozpadlého mlýna mezi Příbramí a Dobříší, kde muzikanti nacvičovali hlavně instrumentálky. Skladba „Mlýn“, jež je zařazena na úvod kompilace, odkazuje právě k tomuto místu. Hrají zde Hrubý, Padrůněk, kytarista Jiří Jelínek a bubeník Jaroslav Vondrák; vyšla původně na pantonském 2EP „Jiří Jelínek in memoriam“ až v roce 1987.
Ale zpět k historii. Sice již po časovém úseku, který je předmětem novinky „Na okraji“, ale dokresluje plný význam jeho titulu. V devětasedmdesátém roce se objevuje druhé album, na němž se skví např. „Variace na renesanční téma“, Taxůvku jsme chytli“, „Nejlepší ženská našich dnů“, „Ty II.“ a „Sladké je žít“. To již na kapelu chodily masy lidí, což komunistické kulturtrégry notně dráždilo; navíc si Mišík vlastně dělal, co se mu zlíbilo. Takže se čekalo na záminku. Tou bylo v roce 1982, kdy se zrovna měla točit třetí deska, nedodržení programu vystoupení: během koncertu v pražské Lucerně byl totiž mimo program promítnut studentský film o Mišíkovi, a to ještě na obrovské trenýrky. Nejdříve přišel zákaz na dobu neurčitou; natáčení desky bylo tudíž odloženo. Následně StB zpěvákovi nabídla výměnou za zrušení zákazu spolupráci, kterou ale Mišík odmítl. Takže zákaz na dobu neurčitou se změnil až do zapomnění. Posluchači měli prostě na Mišíka a Etc… úplně zapomenout. Patřil jsem mezi ty, kteří v noci chodili po ulicích s barvou a štětcem (já na malém městě) a psali ono „Nechte zpívat Mišíka!“ Naštěstí s příchodem tzv. perestrojky okovy začaly povolovat, takže v roce 1985 mohl Mišík s Etc… znovu vystoupit.
Vlastně tohle ani nemůžu pojmout jako recenzi. Jak mám posuzovat písně „Já mám schůzku o půl páté“ a „Lady Vamp“, jež vyšly na supraphonském singlu v roce 1977 a kvůli kterému jsme den co den hned po škole nebo o přestávce před odpoledním vyučováním chodili do Plzeňské pivnice (po našem do Kolčavy), kde toto SP měli v jukeboxu? Strana A: šťavnatý folk-rock, strana B: hutný jazz-rock se strhujícím unisonem kytar a houslí; s Hrubým tam váleli hned dva kytaristé: k již zmíněnému Jelínkovi se přidal František Francl (Jazz Q. Martina Kratochvíla). Tito dva mistři jazz-rockové kytary figurují na deseti skladbách a písních, z nichž většina nebyla dosud zveřejněna. Patří mezi ně třeba instrumentálky „Duhová kulička“ (natočená Československým rozhlasem při koncertě na Pražských jazzových dnech v roce 1977), „Než spadla klec“ (tu nahrál písničkář Jakub Noha, bratr bubeníka Jana Nohy, na koncertě ve smíchovském Futuru v 77.roce; později vyšla na jelínkovském 2EP) a více než třináctiminutová paráda „Na okraji“, snímnutá amatérsky na legendárním Koncertě mladosti 1977 v Pezinoku; tady se muzikanti proměňují doslova v jazz-rockovou mašinu. Z téhož vystoupení pochází i výtečné blues „Hra s ohněm“, v němž hostuje s el.pianem Emil Viklický! Smyslně melodickou i dynamickou instrumentálkou budiž „Touha“, natočená ve Studiu A Československého rozhlasu v roce 1976; poprvé vyšla na kompilačním LP „Bazarem proměn 1967 – 1976“ v Pantonu v devadesátém roce. A samozřejmě v jazz-rockovém výběru nesmí chybět „Biograf“; zde v koncertním provedení z již zmíněných Pražských jazzových dnů. Atd. Etc…
Jímá mne bezmocný vztek, když poslouchám tuhle úžasnou muziku. Jazz-rockovou muziku na SVĚTOVÉ ÚROVNI! Tvrdím to s plným vědomím a svědomím, neboť mám tuhle hudbu naposlouchanou až k zemdlení: jazz-rocková fúze kapely Etc… by směle konkurovala všem těm hvězdným sestavám druhé poloviny sedmdesátých let v Evropě i Spojených státech! Kde by tihle kluci mohli být (a nejen oni, ale vzpomeňte třeba na Evu Olmerovou!), nebýt ideologicky omezených, lidsky hloupých, zlých a krutých komunistických funkcionářů! A jejich oveček…
Tohle CD je mimo hodnocení; ostatně 100 % by nestačilo.
Udělejte si koneckonců obrázek sami. Navzdory nedokonalé technické úrovni záznamu je onen druhý Koncert mladosti v Pezinoku 25.července 1977 očividným důkazem výjimečnosti Vladimíra Mišíka & Etc…(zde pod všeříkajícím překlepem Koncert radosti):
