Edmar Castañeda a Grégoire Maret odhalí neznámé kouzlo souhry harfy s foukací harmonikou

Edmar Castañeda a Grégoire Maret odhalí neznámé kouzlo souhry harfy s foukací harmonikou

Naposledy editováno:

Kolumbijský harfenista Edmar Castañeda a švýcarský hráč na chromatickou foukací harmoniku Grégoire Maret nalezli i v dnešním hudebním světě, hrozícím pocitem „vždyť všechno už tady bylo“, neobvyklé spojení nástrojů a inspirací. V sále pražské Novoměstské radnice 23. března ukáží, jak zajímavý hudební jazyk na pomezí jazzu, klasiky i lidových kultur spolu vytvořili.

Ojedinělé setkání latinskoamerické „harfy z planin“ (arpa llanera) s „foukačkou“ přitom není v případě dua zvukových objevitelů samoúčelné. Přestože by šlo v anglofonních oblastech o dobrý vtip ve stylu „není harfa jako harfa“, protože harfa se v angličtině řekne harp a foukací harmonika mouth harp. Čehož ostatně Edmar a Grégoire využili v názvu svého alba Harp vs. Harp (2019). Hudebníci se sešli z jiných důvodů než z nějaké povrchní kalkulace, jak za každou cenu vymyslet překvapivou kombinaci nástrojů.

Když jsem Grégoira slyšel poprvé, uchvátilo mě, s jakou vášní hraje. Tuhle vášeň sdílíme, asi proto jsme v New Yorku smíchali naše kořeny,“

vysvětluje Edmar Castañeda.

Snažili jsme se sezdat dvě rozdílné kultury, švýcarskou a kolumbijskou,

potvrzuje Grégoire Maret, že jim nešlo jen o efektní novost obsazení. Především se potkaly dvě spřízněné muzikantské duše.

K prvnímu setkání Mareta a Castañedy došlo díky Marcusovi Millerovi, který dostal od Monte-Carlo Jazz Festivalu zadání připravit koncertní program s Monte-Carlo Philharmonic Orchestra. Když uvažoval o hostech, vzpomněl si mimo jiné na dva virtuózy méně obvyklých nástrojů, které znal z newyorských klubů. Edmar a Grégoire si během vystoupení, které proběhlo 27. listopadu 2013, okamžitě kápli do noty.

Co Edmar prováděl s harfou, to na mě zapůsobilo jako neuvěřitelně svěží a krásné. Oba jsme hned věděli, že bychom měli udělat něco společně,

vzpomíná Grégoire.

Vztah hudebníků utužil výlet do Edmarovy rodné Kolumbie, kde měl harfeník vystupovat v bogotském Teatro Mayor. Po koncertech noví přátelé uspořádali výlet do hor v okolí městečka Nocaima, kde Edmar vyrůstal. Právě tam se na sebe napojili s dokonalou empatií. „K našemu porozumění možná přispělo, že jsem také vyrůstal v horách,“ domnívá se Grégoire. Každopádně od té doby oba hudebníci využijí každého volného okna ve svých nabitých diářích, aby mohli hrát spolu.

Ke kouzlu spolupráce Castañedy a Mareta patří i nutnost vytváření originálního repertoáru, protože literatura pro duo harfy a foukací harmoniky prostě neexistuje. Ať už si píší skladby sami na míru, nebo neotřele upravují kompozice jazzového basisty Charlieho Hadena, tangového bandoneonového mistra Aníbala Troila či brazilského kytaristy Louise Bonfá.

Edmar Castañeda (*31. 3. 1978, Bogota) hraje na harfu od třinácti let. V roce 1994 ovšem opustil rodnou zemi, nalákán do New Yorku studiem jazzové trubky. Mezi stovkami výtečných trumpetistů ovšem nezanevřel na svůj první nástroj, a nakonec se k němu s láskou vrátil. Muzikálností a originalitou okouzlil takové jazzové osobnosti jako John Scofield, Wynton Marsalis, John Patitucci, Gonzalo Rubalcaba či Paquito D’Rivera, kteří ho s chutí zvali a zvou ke spolupráci. Spolu s japonskou pianistkou Hiromi vydal koncertní záznam Live In Montreal. Vedle jazzmenů natáčel také se známou mexickou zpěvačkou a písničkářkou Lilou Downs.

Edmar je dobře znám i našemu publiku. Jak díky vystoupení s Martou Töpferovou, tak například prostřednictvím mimořádného harfenického „summitu“, uspořádaného festivalem Folkové prázdniny a zaznamenaného na živé CD Harfy nad Oslavou (2020).

Grégoire Maret (*13. 5. 1975, Ženeva) absolvoval ženevskou Conservatoire Supérieur de Musique, poté studoval chromatickou harmoniku na newyorské New School University. Až neuvěřitelnou pestrostí hudebního vyjádření prostřednictvím zdánlivě jednoduchého nástroje nadchl i ostřílené profesionály a brzy začal dostávat pozvánky na koncerty i desky od Jimmyho Scotta, Davida Sanborna, Cassandry Wilson, Pata Methenyho, Jackyho Terrassona, Herbieho Hancocka, George Bensona, Prince, Stinga či Marcuse Millera, který o něm prohlásil, že „přenesl foukací harmoniku do 21. století“.

Marcus Miller či Cassandra Wilson přitom neváhali a posloužili jako hosté na Maretových kapelnických albech. Mimochodem, Grégoira doprovázel i „náš“ Ondřej Pivec.