Pomazánkové máslo z magického Údolí samoty

Pomazánkové máslo z magického Údolí samoty

Naposledy editováno:

O severočeské krautrockové skupině B4 jsem tu psal naposledy v souvislosti s výtečným plastikovským albem „Die Mitternachtsmaus“. Mezitím kapela stačila získat další dvě ceny Vinyla, a to v kategorii Počin roku 2013 za patnáctihodinový koncert, který za účasti hostů odehrála v pražské Galerii Divus, a za Album roku 2019 díky nahrávce „Plastová okna“. Dva roky poté vyšlo nové, opět písničkové album, které spatřilo světlo světa na konci roku 2021 a také na značce Polí5. Titul alba zní znovu ironicky a naznačuje až společenský rozměr: „Pomazánkové máslo“…

Hudbu má na svědomí celá kapela. Evidentně si vyhráli s každičkou notou, každým melodickým a aranžérským nápadem, jichž tu je přehršel. Ani se to nezdá, ale v tomto osmdesátkovém syntetickém rocku se toho děje tolik, až uši přecházejí. Sama kapela označuje svůj styl jako krautrock-noise-east bloc psychedelic, čímž je zvýrazněna jedinečná příchuť bývalého východního bloku, což je v případě krautrocku opravdu unikum. Autorem pozoruhodných textů ( o těch později), a zároveň zpěvákem, respektive deklamátorem dosahujícího sugestivity pozdního Leonarda Cohena (!!!), je Tomáš Procházka, jinak též kytarista a elektronik. Elektronika, především analogová, mnohdy až archaická, hraje v hudbě B4 zásadní roli. Posilují ji samozřejmě klávesák David Freudl a elektronický mág Michal Zbořil. Bubeník Leoš Kropáček používá často elektronické bicí, rytmickou linku tvrdí baskytarista Jakub Pech. Zvukové bohatství, sycené kontrastem mezi elektronickými a akustickými nástroji, umocňují občas hosté – Marcel Bárta (sopránsax), Jan Jirucha (pozoun), Elia Moretti (vibrafon), Petr Novotný (bezpražcová basová kytara) a Joke Lanz (scratching). Kapela uvádí, že album bylo nahráno v Údolí samoty v Lužických horách v únoru 2021; kdo zná tento magický kout severočeských Sudet, musí již zastřihat ušima a těšit se na poslech…

Ta deska (neb jde opravdu také o vinyl) má zvláštní atmosféru. Ono zvláštní se dá obtížně popsat. Střetává se tu Východ se Západem, jakási kocovina dnešních čtyřicátníků a padesátníků, kteří prožili devadesátky naplno, ale nic si z nich vlastně nepamatují, protože byli permanentně v rauši; odtud znejistění, ztráta jistot, adorace osmdesátek, jež náhle probublaly ven a chutnají sladce. Tomáš Procházka jako zkušený divadelník a performer dělá z písní malé dramatické útvary, plné absurdit, ironie a melancholie, zdánlivého stesku po starých zlatých časech, kdy pomazánkové máslo bylo prostě máslo a nikdo nám ho nezakazoval. A zároveň se v nich odráží nesplněná přání a představy a optimismus těch, kteří očekávali po roce 1989 zázraky. Žít si jako na Západě, ale mít jistoty… „Chceme všechno, co nám vzali, chceme všechno, co jsme ještě nedostali,“ zní v písni „Do práce“.

Pomazánkové máslo z magického Údolí samoty
B4: Pomazánkové máslo
zvuk
obal
Hudba
Hodnocení čtenářů7 Hlasů
4.7
Hodnocení

Každá z deseti písní je svět plný kontrastů a antagonismů. Občas to i leze na nervy, což považuju za další umělecký level. V úvodní „GPS“ kapela míchá diskotékové duc duc s kytarovými vyhrávkami jako z Twin Peaks. Dramaticky vážná recitace až křiví uši. Stejně tak v písni „Melta“ Procházka hází do stejného pytle voňavé časy s meltou a hrůzné hromady plastů v moři; osmdesátkový syntetický rock působí až odpudivě, a kapela tomu ještě nasazuje korunu v podobě noisové špíny. V protikladech ke krautrocku nechybí ani undergroundové výrazivo („Na druhou stranu“), syntezátorové teplo a kytarové pohlazení skoro až popové („Heslo“) či dravý sopránsaxofon jako z Weather Report v písni „Slunce“ („…chápeme podstatu, neznáme příčinu…“). B4 vystřihne i pravověrnou hitovku, která jednou provždy zaleze pod kůži a vy si ji budete i v těch nejnemožnějších okamžicích pobrukovat („Majer“).

A pak jsou tu tři tracky, které mne dostaly ze všech nejvíc. A intenzitu posluchačského prožitku si mohu kdykoli naordinovat znovu a znovu, což mne naplňuje uspokojením. Track č.4 – „Doma“: záplava jímavé melancholie plus lynchovská kytara, skvostné vyhrávky bezpražcové baskytary, syntezátorové květy a jiskřivá sopránka. Posledními dvěma tracky pak album vpravdě vrcholí. Naléhavě melancholickým zvukem v „Rosamunde“ prosakují mystéria (telenovel, jež okouzlují spoustu žen natolik, že místo svých životů prožívají příběhy z televize?), rozbíjená znepokojivým scratchingem; Procházkův výraz tu evokuje toho nejlepšího pozdního Leonarda Cohena. „Začátek“ o víře v obrat, v zákonitou kontinuitu je pravým krautrockovým koncem, neboť jej zahltí neobvyklé aranžérské finesy, ústící ve zbrunátnění…

Doufám jen, že B4 s novým repertoárem vyrazí také dobývat náš koncertní prostor, tolik vyhladovělý!