Pamatujete si na rok 1988, kdy Supraphon vydal LP „Jazzperanto“, jež natočila Jana Koubková s freejazzovou pianistkou Aki Takase? Tato Japonka, žijící v Berlíně, již přes čtyři desetiletí patří k výrazným osobnostem na světové jazzové scéně. A vloni spatřilo světlo světa již padesáté autorské album – „Isn´t It Romantic?“. Obsahuje dueta AKI TAKASE s německým saxofonistou DANIELEM ERDMANNEM. A to na maďarské značce BMC Records.
Aki Takase, jež nedávno (26.ledna) oslavila 74.narozeniny, vydala svoje první album v roce 1978. Proslavila se především spoluprací s Alexandrem von Schlippenbachem, Hanem Benninkem, Rudim Mahalem, Evanem Parkerem, Fredem Frithem, Davidem Murrayem a Louisem Sclavisem. V roce 2019 její jméno figuruje v kvintetu Japanic, jež natočilo pro BMC Records pozoruhodné album „Thema Prima“; tady s ní vedle turntablisty a elektronika DJ Illvibe, kontrabasisty Johannesa Finka a bubeníka Daga Magnuse Narvesena hraje právě Daniel Erdmann. Ten se narodil v roce 1973 ve Wolfsburgu, na saxofon hraje od svých deseti let a studoval mj. u Gebharda Ullmanna na Hudební akademii Hannse Eislera v Berlíně. Koncertuje a natáčí s kapelami a hudebníky jako jsou Das Kapital, Vincent Courtois, Carlos Bica, Heinz Sauer, Samuel Rohrer či Henri Texier. Pro BMC Records natočil již dvě alba s vlastním triem Daniel Erdmann´s Velvet Revolution (s violistou Théem Ceccaldim a vibrafonistou Jimem Hartem).
Album „Isn´t It Romantic?“ je smysluplným dialogem dvou hudebníků, kteří se slyší a rozumí si vpravdě kongeniálně. Ve třinácti společných skladbách na ploše 55 minut přetavují jazzový jazyk různé estetiky do univerzálního hudebního výraziva plného barev, emocí, nálad a narativních významů. Oba aktéři pracují s výraznými tématy, jejich nástroje (piano či sopránka nebo tenor sax) využívají kontrapunkt, chvíli jsou vážní, poté bujaří a hraví, občas se dopustí freejazzových výstřelků (např. úvodní „Sans sulfites“, dále „Magic“ či „Pascale“).
Aki Takase & Daniel Erdmann: Isn´t It Romantic
Ve vzletné baladě „Festa Magdalena“, jež se mi líbí absolutně nejvíc, a nejen kvůli doslova rozzářené sopránce a ponornému klavíru; zde dvojice s naprostou samozřejmostí mísí s komorním jazzem minimalismus, soudobou rozvolněnost, starou i romantickou hudbu. Skladby bývají i naléhavé, znepokojující („Woodoo Girl“), též cool a nabluesovělé, jež ale nečekaně dvojice až strhujícím způsobem vyhrotí („Elevation“), baladicky čistoskvoucí („A Small Step For Me“) či naopak překotně svižné, rozverné, skočné („Reconstruction in Berlin“, „The Cat“) a mile odlehčené (závěrečná „Isn´t It Romantic?“).
Dialogy to jsou srozumitelné a plné života…
