Před časem jsem tu recenzoval výtečné nahrávky slovenské funky-jazzové úderky GrooveHub, v níž figuruje nesmírně talentovaný baskytarista a skladatel ADAM HUDEC. Ten v prosinci vydal ve vlastní režii svoje první sólové album „Opus 0: Sonata for Bass Guitar“. A předesílám, že mi při poslechu spadla brada!
Jde o pětivětý sonátový cyklus, kterému sice vévodí Hudec, ale nikoli jen jeho baskytara. Ani stopy po sólové exhibici, tak časté u baskytaristů. Tento nástroj se dostává do střetu s dalšími nástroji, respektive různými styly, žánry, výrazivy. Ačkoli střet není ten správný výraz. Vše zde funguje organicky, nic tu netrčí cizorodého, a už vůbec ne samoúčelného. Klasická sonátová forma, byť nikoli striktně dodržovaná, je tu sycena jazzem, minimalismem a progresivní hudbou napříč žánry. A proč číslovka nula u tohoto díla?
Je to hudba, která je víc než uměleckým manifestem,“ vyjádřil se tvůrce, „je platformou pro moje hledání, zkoušení a učení se.“ Tedy, takový vydařený pokus se hned tak neslyší!
Vedle Hudce (také programování) se na nahrávce podílejí pianista Ľubo Šramo (také člen GrooveHub), bubeník Jozef Ragan, flétnista a altsaxofonista Michal Oberman, trumpetista Ondrej Jurási a smyčcové trio (Roman Rusňák – viola, Katarína Zajacová – violoncello a Tamás Belicza – kontrabas).
První věta „Molto moderato“ je samozřejmě svižná, hutná. Ozvláštněná minimalistickými prvky. A odzbrojující hravostí, jež příjemně odlehčuje, takže hustota struktury není zatěžkaná. Druhá věta „Andante con moto“ (nejdelší, má přes 7 minut) se od melodicky basového antré dostává do světa expresivního jazzu rezonujícího s barokní hudbou, barevnými smyčci a debussyovskou flétnou. Proměnlivost toku, jeho vrstevnatost a propletence s xylofonem evokují dokonce postupy Franka Zappy! Třetí část „Millennium clave“ začíná výraznými groovy, řeřavými dechy a šťavnatým klavírním sólem, čili hutným fusion, aby se ve střední části náhle rozprostřela elektroakustická plocha a poté ambientní smyčce. Čtvrtá věta „Largo lacrimoso“ zaplaví smyčcové vícehlasy, ponorné, meditativní, s jímavou vyhrávkou baskytary; to vše je posléze narušováno soudobými atonálními vpády. Závěrečné „Allegro ma non troppo“ v sobě snoubí zappovské postupy, minimalismus a energický jazz, okořeněné sóly trubky, bicích a saxofonu, baskytarovým šperkováním, smyčci a dechy. Minimalistický spodek poté pohltí ambientní oblak…
Posluchač je prostě neustále překvapován, nevychází z úžasu. Tedy já ano. Skvělá nahrávka! A vězte, že je dostupná na všech populárních digitálních platformách. Ale neodpustím si poznámku, že by jí slušel rozhodně vinyl.