Před třemi měsíci vydal nové album francouzský vibrafonista a skladatel ALEXIS VALET – „Explorers“. Natočil jej v triu (a se dvěma hvězdnými hosty) a vyšlo díky pařížskému labelu Jazz & People.
Jde o jeho druhý titul jako lídra; to první, „Deluge“, spatřilo světlo světa v roce 2019 a figuruje na něm sexteto plus tři hosté, mezi nimi třeba flétnista a vokalista Magic Malik. Valet byl a je zapojený do mnoha mezinárodních projektů na poli eklektického moderního jazzu, který čerpá též z hip-hopu, free jazzu či elektroniky. Prošel uskupeními, jako třeba okolo martinických pianistů Mahera Beauroye a Xaviera Belina, izraelského saxofonisty Shauliho Einava, italského bubeníka Francesca Ciniglia či francouzského pianisty Tonyho Tixiera a kontrabasisty Joachima Govina.
Alexis Valet začal hrát již ve čtyřech letech na bicí. Jenže nejdříve zvítězil sport. Byl nadaným házenkářem, a dokonce na nějaký čas přerušil kvůli poloprofesionální sportovní kariéře svá hudební studia. Nakonec ale jazz, zaplaťbůh, zvítězil; ve 22 letech se zapsal na konzervatoř v Bordeaux, kde získal diplom.
Novinku natočil s triem. Kotrabasista Luca Fattorini, Ital usazený ve Francii, sbíral zkušenosti např. u Gregoryho Hutchinsona, Ricka Margitzy, Davida Kikoskiho, Garyho Thomase či Enrica Pieranunziho. Bubeník Antoine Paganotti, v jehož žilách koluje francouzská a japonská krev, se zviditelnil díky angažmá ve slavné kapele Magma. A jak už jsem v úvodu uvedl, oba hostující muzikanti patří k současné jazzové smetánce; altsaxofonistu Bena van Geldera, Nizozemce působícího v New Yorku, a srbského pianistu Bojana Z jistě netřeba představovat.
Z jedenácti skladeb na albu jsou pouze tři převzaté, jinak je to vpravdě autorské Valetovo dílo. Velmi příjemně se poslouchá, aniž by ovšem ztrácelo náboj, po stylové a výrazové stránce je velmi pestré a dramaturgicky dobře vystavěné. Ačkoli se Valet vrací k jazzovým kořenům, prostřednictvím improvizační vynalézavosti, nasazení a bravurní hře podniká (příznačně k titulu alba) průzkumné výlety i jinam. Navíc kontrast zvukové křehkosti vibrafonu a hutnosti rytmiky je samo o sobě zdrojem posluchačské atraktivity. Naplno o tom svědčí již úvodní track „Casual Polyglot“…
Co se týče již zmíněné tradice, najdeme tu cooljazzové a bopové výrazivo. Autorská skladba „L´Ille aux Fleurs“ je hodně svižná bopovka s hutnou rytmikou a svěžími sóly vibrafonu a piana. Vzorovými fláky v bebopovém stylu jsou samozřejmě dvě převzaté skladby. „Dixie´s Dilemma“ napsal Warne Marsh, saxofonista, jenž v pouhé šedesátce zemřel na pódiu (1987). Zde v sólech excelují i kontrabasista a bubeník. A ve šťavnatém kusu „Dr.Jackie“ Jackieho McLeana vystřihne alťák Gelder fakt výtečný sólový chorus! Melodicky zpěvný a přívětivý cool jazz vládne v baladě „Any Sunday With Her“. V „Explorers“ nejprve doutnají, posléze vzplanou sóla; zde všichni aktéři opravdu výborně pracují s gradací. Stejně tak v „Hats and Cards“. V baladě „Fall“ z pera Wayneho Shortera instrumentalisté doslova zpívají a v sólech jsou křehcí a melancholičtí. A pak jsou na albu přítomny ony přesahové skladby. Pro mne vrcholem v tomto směru je „Plaza de la Alfalfa“ s ostrým basovým riffem, výrazným tématem a postbopovým zvukem. „Voyager 1“ je esencí moderně pojatého straight-ahead jazzu. A závěrečný track „What´s Next?“ pak směs cool jazzu a post-bopu hudebníci ochucují jazz-rockovým kořením…