PAULO SANTO: Águeda
Vloni v Portugalsku se urodilo debutové album, jež si zaslouží pozornost všech milovníků moderního jazzu. Natočil jej vibrafonista PAULO SANTO, zove se „Águeda“ a vyšlo na značce Robalo Music. Je libo post-bop bohatě sycený nejrůznějšími vlivy? Račte nastražit uši!
Paulo Santo (roč.85) nejprve studoval klasickou hru na bicí na konzervatoři v rodném městě Leiria a navštěvoval také hodiny improvizace. Na lisabonské jazzové škole Hot Club de Portugal již studoval hru na vibrafon a v roce 2014 absolvoval jazzový vibrafon na Higher School of Music taktéž v Lisabonu. Nyní vede vlastní kvinteto (s nímž také natočil toto album) a je členem Jazz Orchestra of Leiria a Daniel Neto Quintet, podílí se i na projektech „The Sun Ra Projekt“ ansámblu Bruna Pernadase (od roku 2016) a „ANGST“ pianisty Tiega Sousy (2021). Působí i jako pedagog. V jeho kvintetu působí vynikající instrumentalisté jeho generace: kontrabasista Francisco Brito, saxofonista João Mortágua, bubeník João Lopes Pereira a trumpetista Luís Cunha. Autorem všech osmi kompozic je lídr Santo, technickou stránku nahrávky měl na starosti André Fernandes, sám výborný muzikant (kytarista).
Úvodní skladba také odhaluje autorův smysl pro (pravda, poněkud bizarní) humor. V názvu „As She Swings, As a Po(o)p Songs“ se skrývá slovní hříčka. Čtenáři ji dozajista najdou a přeloží si ji. Samotná stavba skladby je nejednoznačná, ať už rytmicky a harmonicky, jaksi rozháraně polyfonní; navíc skladba je přiléhavě kolovrátková. Přesto (a nebo právě proto) v ní panuje napětí, umocněné též sóly; vibrafon svojí řídkostí, sopránka šťavnatostí. Následuje svěží, pohodová skladba „Tomate com ócules“ (ale nejde o rajče s brýlemi, ale o autorova psa jménem Tomate), kde se dokola střídají krátká sóla vibrafonu, altky a trubky. Další polohu kvinteta představuje „Wishing“ s dronovým vibrafonovým spodkem, vzletnou sopránkou a posléze lahodnými témbry dechů. A je tu první výlet k avantgardnímu jazzu konce 60.let, zvláště pak k fenomenálnímu Bobbymu Hutchersonovi. Ve „Firefall“ (mimochodem nejdelší skladbě alba – 7:46) panuje rozvolněný, nervní hard bop, s propletencem dechových nástrojů a vibrafonem zahuštěnou, výbušnou rytmickou linkou. „Hover It“ (7:19) je návratem k nezatíženému toku, tentokrát s dlouhými sóly jako nositeli expresí; postupně ale nabývá na naléhavosti. S kompozicí „Here She Comes“ přichází další výrazový prvek: rockový tah. Projevuje se v rytmice s přízvuky vibrafonu a přímočarosti také v melodii; sóla altky a trubky dodávají skladbě hardbopovou šťávu. Následující „Paw“ je obratem k jazzové avantgardě, kde exceluje nesmlouvavý vibrafon. Finále alba je baladické. Ale jen zdánlivě, respektivě nejen baladické. Tři a půl minutovou baladu „The First Time I Sang You“ naplňuje zprvu milostný hlas kontrabasu a saxu, posléze líně se převalující kvinteto, pak nadýchané témbry. Ale po necelé půlminutě ticha po konci skladby se ozve skrytý track. A je úžasný! Nejprve kontrabas s vibrafonem v náladě bachovské Air, jenže pak je drtí bezmála tříminutový sólový výron bicích…