Dvě nádherná alba z hájemství Edition Records

Dvě nádherná alba z hájemství Edition Records

Dvě nádherná alba z hájemství Edition Records
Dvě nádherná alba z hájemství Edition Records
AKI RISSANEN: Divided Horizon
SLOWLY ROLLING CAMERA: Where the Streets Lead
5
Hodnocení

Nedávno vyšla díky britskému labelu Edition Records dvě skvostná alba klavírního, respektive klávesového jazzu. V lecčems jedinečná…

Finský pianista AKI RISSANEN se přihlásil již se čtvrtým autorským titulem. Tentokrát bez tria, „pouze“ solo. Po vynikajících albech „Amorandom“, „Another North“ a „Art In Motion“ (2019) natočil v pandemickém létě roku 2020 sólovou nahrávku „Divided Horizon“. A nezní na ní jen akustický klavír, ale též unikátní elektronický klávesový nástroj – Omniwerk. Album tak získalo úžasné kontrastní plochy, v nichž se severský jazz snoubí s barokem, minimalismem a elektronikou. Omniwerk je hybridní klávesový nástroj, který vynalezli finští stavitelé nástrojů Jonte Knif a Jukka Ollikka inspirováni původním konceptem Leonarda da Vinciho. Hraje i smyčce a kombinuje cembalo a housle v jednom; lze na něm docílit i nápodoby varhan a niněry. Album je rozděleno na dvě části – „As Above“ a „So Below“, každá obsahuje šest skladeb. Mezi nimi je vložena „Omniwerk Interlude“, cele elektronicky abstraktní, mysteriózní. V první části se Omniwerk ozve pouze v „Leisure“, aby podbarvil zpěvný romantismus.

Jinak tu panuje zurčivá skandinávská lyrika („Vallons“, „My Finnish Heart“), jazzová dramatičnost („Divided Horizon“), vliv barokní hudby („Stream Lines“) a minimalismu („Cold Code“). V druhé části jsou naopak jen dvě skladby čistě akustické – v „Prelude Oblique“ pianista mísí perlivou lyriku s barokní fugou a minimalismem, „Great Expectations“ je jedním strhujícím minimalistickým tokem. V ostatních užívá Rissanen Omniwerk, ale s rozvahou, nenadužívá ho; o to sugestivněji skladby vyznívají. Třeba v „Bonfire Ballet“ umocňuje taneční charakter, v závěrečné „One Goes In Straightforward Ways“ pak oslavnou, optimistickou náladu.

Nádherné album!

Druhým albem je „Where the Streets Lead“ welšské skupiny SLOWLY ROLLING CAMERA. Zde působí klávesák Dave Stapleton, mimochodem vůdčí duch labelu Edition Records. Jde o čtvrtý titul, navazující na tři roky starou, znamenitou nahrávku „Juniper“. Ačkoli jde nyní o pouhé trio – dalšími členy jsou bubeník Elliot Bennett a zvukový designer Deri Roberts – na albu hostuje šestice slovutných hostů plus osmičlenná smyčcová sekce! Svět jazzu, trip-hopu a cinematických zvukových ploch tak spoluvytvářejí Mark Lockheart (soprán a tenorsax), Stuart McCallum (kytara), Jasper Høiby (kontrabas), Chris Potter (tenorsax), Sachal Vasandani (zpěv) a Verneri Pohjola (trubka). Autorem všech kompozic (s jedinou výjimkou) je Dave Stapleton.

Všech osm skladeb mají společné silné melodie, hutné groovy a pestré zvukové barvy, které v současné fúzi jazzu a rocku nebývají obvyklé. A není to jen díky smyčcům, ale (a to především) zásluhou el.piana a syntezátorů Stapletona i samotného zvukového pojetí Robertse. Když si poslechnete „Lost Orbits“ a „The Afternoon of Human Life“ (následují hned po sobě), ocitnete se po dobu 12 minut doslova v soundtracku k filmu o životě, i s odkazy k floydovské psychedelii a květnatosti Cinematic Orchestra. Soulad mezi akustickým a elektronickým zvukem činí ostatně ze všech skladeb lahodná sousta i pro toho nejnáročnějšího posluchače. Bez ohledu na žánrovou kategorii. Ovšem jazzofil si tu pošušňá především na sólových partech výtečných jazzmanů. Obvzláště saxofonisté tu excelují. Ve skladbách „You Are the Truth“, „Where the Streets Lead“ či „Widest Possible Aperture“ Lockheart, v „The Afternoon of Human Life“ pak převezme žezlo Potter. V závěrečné parádě „A Force for Good“ potěší Pohjolova trubka. Poněkud zbytečnou mi tu přijde až příliš uhlazená pop-jazzová píseň v podání amerického zpěváka a písničkáře Sachala Vasandaniho. Ale ona to vlastně ani není vada na kráse; berme ji jako takové odlehčení…

I v tomto případě uzavírám slovy: Nádherné album!