Dvě výtečná alba z polské jazzové jeskyně
Z loňského roku mně ještě zůstala dvojice polských jazzových alb, jež si zaslouží tu nejvyšší pozornost. Představuje totiž dvě nejsoučasnější tváře polského jazzu. A to ve smyslu nesporné progresivity, mnohdy až nemilosrdné. Obě alba vyšla na značce Audio Cave.
Prvním titulem je album kvarteta NVC nazvané výmluvně „Emocje“. Název kapely je mezinárodně uznávanou zkratkou sousloví Non-Violent Communication, čili Nenásilná komunikace.
Kapela vznikla v roce 2018 ve Varšavě. Zatímco debut „Obserwacje“ (2019) byl založen na kolektivní improvizaci, na druhém albu jsou emoce zasazeny sice do improvizovaných partů saxofonu Rafała Wawszkiewicze, ale tentokrát byly zahrnuty do předem definovaného aranžmá. „Z tohoto důvodu jsme přišli s myšlenkou vyvinout něco jako témata,“ osvětluje nový přístup saxofonista. „Jedná se o kratší či delší formy, které tvoří páteř nových skladeb. Teprve na jejich základě byla vystavěna improvizace.“ Album tak získalo až rockovou či noisovou energii. Což umocnili svým nasazením zbývající tři členové úderky: Grzegorz Chudzik (baskytara), Arek Lerch (bicí) a Michał Głowacki (elektronika, computery).
Album se skládá z pěti různorodých kompozic, zobrazujících titulní emoce. Úvodní „Radość“ v sobě mísí power-jazz, noise a hypnoticky působící rytmický tok; střídá se v ní zvuková brutalita s melodickým odlehčením a minimalisticky rozvíjejícím saxofonovým tématem. Ve skladbě „Zlość“ pracují protagonisté na třináctiminutové ploše s psychedelií, noise, free jazzem a prog-rockovou materií, zatímco „Strach“ místy evokuje rané, čili psychedelicky rozmáchnuté Pink Floyd. „Wstręt“ (Nenávist) začíná nenápadně, melodicky vstřícně, jenže postupně se změní v dynamicky hutný nátlak s freejazzovým vzepětím. Výtečné album uzavírá šestnáctiminutový „Smutek“, ve kterém kvarteto s hlubokým zaujetím pracuje s náladou, dynamikou a potemnělou barevností; nechybí pochopitelně v úvodu ambient, v závěru pak drone plocha se vznášející se jímavostí saxofonu.
Druhým albem je eponymní debut uskupení MAREK KĄDZIELA JAZZ ENSEMBLE.
Kytarista (a elektronický experimentátor) Marek Kądziela je inovátor, jenž soustavně hledá nové zvuky a hudební výzvy. Vystudoval jazzovou kytaru a kompozici na The Carl Nielsen Academy of Music v Dánsku. Na svém kontě má jako lídr a sideman již 18 alb, zván je do nejrozličnějších multižánrových projektů. Mezi jeho spoluhráče patřili třeba Steven Bernstein, Piotr Wojtasik, Leszek Możdżer, Adam Bałdych, Marcin Masecki či Michał Urbaniak. Aktuální projekt Marek Kądziela Jazz Ensemble přináší hudbu, v níž se střetávají velmi odlišné styly.
Každou chvíli se ve mne objeví potřeba individuálního projevu, ve kterém chci rozhodovat o průběhu událostí, hudebních i organizačních,“ říká k tomu lídr. „V nové skupině mám možnost naplno ukázat elektrickou kytaru v jejích mnohých podobách, barvách a zvucích. Hraju tady přesně to, co mě jako kytaristu v hudbě nejvíc zajímá.“
Tento projekt zahrnuje přední polské jazzové hudebníky, kteří se seskupují buď v triu, kvartetu či kvintetu. Debut natočila pětice aktérů – kromě frontmana Marka Kądziely je to bratr Maciej Kądziela (altsax), Jacek Namysłowki (trombón), Paweł Puszczało (kontrabas) a Radosław Bolewski (bicí). Album obsahuje osm skladeb bez jediného hluchého místa. A že se tam toho děje spousta! Muzikanti si mohou pustit fantazii na špacír, neboť lídrova kytara vše tmelí a zároveň v sólových partech odkrývá další nevyšlapané cestičky. Hned v úvodním tracku „Meanwhile“ kvinteto díky ní umně fúzuje free jazz s hard bopem a progresivním rockem.
Moderně pojatý hard bop sytí vlastně většinu skladeb, ale to je jen pouhá základní stavba. V „Gedde“ přechází dokonce v be bop, ale tak nějak jinak jiskřivý, rozevlátý či nervní, ozdobený kytarovým a trombonovým chorusem. „In Bloom“ uhání dvěma směry; jeden je vstříc opět šťavnatému be bopu (se sólem altky), druhý k psychedelii (díky kytaře). „Subcon cious-bop“ značí hard bop hravý, tradičnější i v sólech kytary a altky. V závěrečném tracku „Trinity“ souzvuk dechů vykresluje výrazné téma; posléze se rozdrobí, ale i tak díky svižné rytmice jsou dechy patřičně hutné; zde pak neočekávaně vystřihne skvělé komorní sólo kontrabas. A pak jsou tu výrazově zcela jiné kompozice. V „Gaade“ můžete obdivovat velkokapelový výraz a´la Maria Schneider, ovšem posléze zašpiněný elektronikou. Barvami vrstevnatě rozkvetlou skladbu „Float Like A Feather“ zdobí lyrický kytarový chorus, naproti tomu „Last Coffee At the Soyuz Spacecraft (Tribute to Bajkonur)“ je protkána narockovělým kytarovým riffem a sycena psychedelickým zvukem.
Obě alba bez uzardění za 5!
