FOUR IN BLUE
Jak už jsme vás před časem informovali, JazzFestBrno přišel s vlastním vydavatelstvím – Bivak Records. První ze dvou titulů, jež dosud vyšly, mám tu radost nyní recenzovat. Je to eponymní debut kvarteta FOUR IN BLUE, jež v roce 2017 založil saxofonista Radek Zapadlo!
Kvarteto je inspirováno oním nesmrtelným soundem Blue Note raných šedesátých let, syceným blues a soul jazzem, především pak ikonickými nahrávkami Krále hammondek Jimmyho Smithe z roku 1960. Tehdejší vskutku nažhavaná session s tenorsaxofonistou Stanleym Turrentinem, kytaristou Kennym Burrellem a bubeníkem Donaldem Baileym dalo vzniknout dvojici legendárních alb: „Midnight Special“ (1961) a „Back At the Chicken Shack“ (1963). Four In Blue se postupně posouvalo směrem k vlastní tvorbě, ovšem šedesátkový duch se nevytratil. Proč taky? Když je někdo tradicionalista, smysl má právě jistá dávka autentického zvuku. Protože jde o desítky let prověřenou hodnotu. Proč takovou hudbu opakovaně znovu dělat? Jak jinak ji dnes můžeme slyšet naživo? A co se týče nahrávek nových autorských skladeb, není vyloučeno, že se v budoucnu významně rozšíří portfolio moderních standardů, po nichž sáhnou rádi i progresivisté (jako tomu ostatně bylo, je a bude). A zde jsou autory hned tři členové kvarteta; kromě tenorsaxofonisty Radka Zapadla, jenž přispěl třikrát, se kytarista Vilém Spilka zapsal též třikrát a hammonďák Vladan Ronner figuruje jako autor ve dvou skladbách. Sestavu doplňuje mladičký a velmi talentovaný bubeník Petr Tureček…
Těch osm skladeb je radost poslouchat! Protagonisté hrají s chutí, přehledem a radostí z muzicírování, jež nezná falešnou přetvářku, na nic si nehraje, nedělá ze sebe víc, než je. Takhle je toho až až! Ačkoli hrají v pohodě, tryská tu jazz všemi póry. A nebo právě proto? Přiznám se, že se řadím k milovníkům progresivního, avantgardního jazzu, včetně free jazzu, ale poslech Four In Blue (stejně jako většiny šedesátkového jazzu značky Blue Note) je pro mne osvěžením. A zvuk hammondek těmto nahrávkám dodává bluesovou šťávu, emoce, oheň i duchovní ponor. Na této desce je v souvislosti se spirituálním rozměrem onoho soul jazzu opravdová lahůdka pro ty nejmlsnější fajnšmekry – „Dog´s Blues“! Z pera Zapadla. Jakoby osamělý, smutný, vystrašený pes opatrně našlapoval… aby skrze saxofon dokonce v závěru i zaštkal.
Ale pak je tu samozřejmě odpichové blues, jako úvodní „Blues for Magda“. Ozve se též bebopové frázování („Fried Egg“), ovšem navrch mají svěží groovy, které potěšitelně postrádají těžkou zadnici. Žádné skladbě nechybí výrazné téma. A ta sóla, paráda! Viz. „Settings“, „One for J & J“, „44“… vlastně všechny! To album je vyrovnané, ani náznak vaty a prázdného omílání… takže ještě nutno zmínit „Just In Case“ a závěrečnou jízdu „Pendolino“.
Prostě třičtvrtěhodinka skvělého jazzu, který nabíjí baterky a zlepšuje náladu každému jazzofilovi…
Jen škoda nečitelnosti písma uvnitř bookletu. Ovšem kolekce fotek Romana France to vyvažuje!
