KAMA Kollektiv: Toivo
KAMA Kollektiv je mladá mezinárodní jazzová formace, jež vznikla na půdě amsterodamské konzervatoře. V létě jí vyšlo na německé značce Berthold Records druhé album „Toivo“. Nejen digitálně a jako CD, ale též na vinylu. Mimochodem finský titul alba znamená Naděje. A slovo KAMA z názvu kapely Věci. Tedy „malé věci, které přehlížíme, ale jednou by nás mohly zavalit,“ jak se vyjádřili sami aktéři…
Kvarteto vede finská trumpetistka a zpěvačka Kirsi-Marja Harju a německý basák Jonathan Nagel, kteří jsou zároveň i výhradními autory repertoáru. Sestavu doplňují nizozemský pianista Jetse de Jong a izraelský bubeník Yoad Korach. Debutová nahrávka „Koti“ vyšla před dvěma lety a naznačila, že tato skupina je se svojí fúzí severské melancholie, minimalismu, folku, indie popu a jazzu a´la Mathias Eick jedinečným osvěžením evropské scény. Což bezmála padesátiminutová novinka beze zbytku naplnila.
Kolekce devíti skladeb nemá slabých míst. Harju je samozřejmě lepší instrumentalistkou, než zpěvačkou, ale i její dívčí zpěv je natolik upřímný, že se nedá ani označit jako popový. A v nich se odehrávají malá i velká dramata, nejde v žádném případě o bezstarostnou pohodu. V písni „Maybe“ se zabývá představou sebe sama, respektive „způsobem, jakým manipulujeme s našimi těly ve svých snových fantaziích,“ jak se nechala slyšet zpěvačka. „Jakoby to byl pouze sexualizovaný objekt.“ Nagelova píseň „Investing Memories“ je zase o idealizaci minulosti. „Na Berlín a další místa, kde jsem žil, mám většinou dobré vzpomínky, ať už jde o dětství nebo bývalé partnerky,“ prohlásil autor.
Vím, že jsem měl plno problémů, že jsem měl důvody s tím skoncovat a posunout se dál. Ale z dnešního pohledu, kdy jsem v pohodě, vyznívá minulost v dobrém.“
V „Muiden Käsisä“, což značí něco jako v rukou druhých, zpívá Harju finsky o potřebě nebýt na nikom závislý. Melancholická, lyrická poloha s výtečným sólem na trubku tvoří se zpěvem jedinečnou narativní a výrazovou rovnováhu.
Ostatní skladby jsou vpravdě instrumentálními lahůdkami. Album otevírá „Distance Song“ s antré tesklivé trubky a posléze gradovaným minimalistickým motivem v různých tóninách. Melodický nápad měla Harju ještě doma ve Finsku; když se přestěhovala do Amsterodamu, „stala se z toho skladba o vzdálenosti, o stesku po domově“. Kompozici „Once To Scar Me For Life“ pojmenoval autor Nagel podle básně, již dostal při letmém setkání od zcela cizího člověka. „Bylo sice náhodné a krátké setkání, ale vyvolalo myšlenky na tuto osobu a naše životy obecně.“ Zní jaksi osudově, skoro makabrózně. Titulní skladbě „Toivo“ sugestivitu dodává především trumpetistka, jež je jedinou sólistkou, vznášející se doslova nad spoluhráči; v závěru se ozve vícehlasý vokál, odlehčený, plný optimismu. Skvělá pointa! „Phlegmatic Escapism“ patří k těm nejvrcholnějším ukázkám mistrovství souboru. Nechám hovořit autora Nagela, protože nahlédnout do tvůrčí kuchyně je neméně vzrušující:
Je to o času, který je natahován neustálým opakováním jemné a poněkud nudné melodie. Skladba se vznáší nad hutným rytmem v jakémsi snovém stavu. Jako když se díváte z okna vlaku, také vidíte nekonečně letící krajinu. Pak najednou zlom, posun, intermezzo připomínající folk a country hudbu tentokrát z bizarního snového světa, se zkreslenými ozvěnami a futuristickým retro kouzlem, jež se nakonec spojí s původním proudem. Je to o snaze uniknout naší hektické rutině a lavině informací.“
Skladba „I Wish You Could See My True Nature“ je ochucena nalidovělou melodií, excelentním kontrabasovým sólem hraným smyčcem (ostatně Nagel na albu často hraje arco způsobem) a zdramatizovaným, narockovělým zpěvem. Album vrcholí v podobě „Silence Your Own Voice“, kde v úvodu preluduje basák opět se smyčcem v bachovském stylu, aby pak celé kvarteto skrze smutek a sólový chorus trubky strhujícím způsobem vygradovalo tok až k vítěznému triumfu naděje!