Dysforie v hudbě Íránce žijícího v Paříži

Dysforie v hudbě Íránce žijícího v Paříži

Naposledy editováno:
Dysforie v hudbě Íránce žijícího v Paříži
SOHEIL PEYGHAMBARI: Dysphoria
5
Celkové hodnocení

Košickému labelu Hevhetia se povedl vskutku výjimečný tah! Do svého portfolia získal mezinárodně uznávaného íránského multiinstrumentalistu a skladatele, který zde nedávno vydal vynikající sólové album „Dysphoria“. Jeho jméno zní SOHEIL PEYGHAMBARI…

Na celém autorském sólovém albu zní jeho klarinet, basklarinet, sopránsaxofon a elektronika, jež vytvářejí lahodná unisona i kontrapunkticky bohaté a vrstevnaté plochy. Syceny jsou íránskou tradiční hudbou, jazzem, volnou improvizací, minimalismem, ambientem, elektroakustickou a elektronickou hudbou. Jako tvůrce a instrumentalista má zkušeností dost, však také spolupracoval kupříkladu s Markusem Stockhausenem a Adamem Pieronczykem; ale co je hlavní: jeho hudba povstala ze životních peripetií coby Peršana, ze zkušeností, skrze které ještě citlivěji vnímá globální problémy. Včetně těch ekologických, náboženských, sociálních a humánních. Není divu, že v současnosti žije v Paříži.

Dysphoria (dysforie) je opak euforie; jde o hluboký pocit neklidu či nespokojenosti. Na ploše sice pouhých 36 minut a 22 vteřin se rozlévá pět kompozic, které ale navzdory mnohdy lahodné zvukomalbě silně zneklidňují a čas se jimi doslova nadouvá. Již antré v podobě autentických velrybích hlasů v úvodní skladbě „Le rêve des baleines mortes“ (Sen o mrtvých velrybách), mimochodem nejdelší na albu (10:23), je nesmírně jímavé. Nemluvě pak o ponorně meditativním basklarinetu a garbarkovsky vzletné sopránce…

 

 

V následující „Les souvenirs de demain“ (Vzpomínky na zítřek) ožívá jakýsi barokní kánon, který evokuje dávné časy. Repetitivní vrstva dechových nástrojů je kontrapunkticky narušena emočně vypjatým kontrabasem, na který smyčcem hraje hostující Leïla Soldevila z tria Nebula Machina. V úvodu další skladby „L´ombre de Dieu“ (Stín Boha) zní autentický hlas íránského krále Mozaffara Ad-din-Shaha Quajara z roku 1905, kterak čte text ze stejnojmenné knihy; mimochodem je to první audiozáznam uskutečněný v Iránu! Ona kniha je samozřejmě náboženského charakteru a patří k těm bohužel nejvíce zneužívaným islámským textům. Vycházeli z ní muslimští vládci, kteří tak dokazovali předurčení Bohem vládnout na zemi, neboť jsou potomky samotného Muhammada a Imámy. Toto božské právo sloužilo k posílení moci, neboť nebyli tak zodpovědni obyčejným lidem a pozemským zákonům.

Takže není divu, když nasamplovaný hlas Peyghambari destruoval a nechal místo počátečního ambientního pohlazení promluvit rytmicky i zvukově vyhrocené kypění. Protikladem budiž akusticky čistá pětiminutovka „The Inversion“, ve které protagonistův klarinet evokuje spirituální zvuk starobylé arabské bambusové flétny Naj. Album uzavírá titulní „Dysphoria“, jež bezprostředně navazuje na předchozí track tím, že se přidají rytmizující sopránka a basklarinet. Minimalistické figury záhy protkají bicí (hostující Rouzbeh Fadavi, spoluhráč Peyghambariho z experimentálního souboru Quartet Diminished, jenž existuje od roku 2013), aby vytvářely kontrast ke gradujícímu, houstnoucímu, vrstvenému elektronickému zvuku.

Zaručuju vám, že si to CD pustíte od začátku znovu! Je prostě skvělé, vzrušující…