Podtexty polského powerjazzového tria

Podtexty polského powerjazzového tria

Podtexty polského powerjazzového tria
Nowicki / Święs / Frankiewicz: Overtones
Hudba
Zvuk
Obal, booklet
Hodnocení čtenářů1 Hlas
5
Celkové hodnocení

Po bezmála devíti letech se přihlásilo o slovo polské powerjazzové trio Nowicki / Święs / Frankiewicz! A nové album „Overtones“, jež vyšlo na značce Audio Cave, lze směle označit za jedno z nejlepších jazzových alb tohoto roku nejen v Polsku…

Nowicki / Święs / Frankiewicz se dali dohromady v lednu 2011. Začali spojovat free jazz s tonálním jazzem, a činili tak pod vlivem různých podnětů, včetně úprav rockových skladeb (hlavně od Radiohead), standardů domácí jazzové a filmové hudby a samozřejmě autorského vkladu. Debutové album „Pathfinder“ z následujícího roku (na značce Multikulti Project) naznačovalo slibný potenciál této trojice výtečných instrumentalistů. A kteří to jsou? Saxofonista Radek Nowicki je členem Big Bandu Zbigniewa Namyslowského a hrál s každým, kdo v současném polském jazzu něco znamená; debut pod vlastním jménem (v kvartetu) přišel v roce 2007 („Live“). Kontrabasista Andrzej Święs kromě spolupráce s krajany hrál třeba s Gregem Osbym, Leem Konitzem a Georgem Garzonem. A Sebastian Frankiewicz patří na polské jazzové scéně k nejvytíženějším bubeníkům. Snad právě proto jsme čekali na druhé album tak dlouho…

Letošní titul je již cele autorský. Největší podíl má Nowicki. Ten navíc odložil sopránku a zde hraje „pouze“ na tenora, jemuž byla hudba napsána pochopitelně „na tělo“. Je nesmírně přemýšlivým saxofonistou, který dokáže tlumit přílišnou freejazzovou vypjatost, aby tak upřednostnil tonální přednosti nástroje. Aniž by však jeho výraz jakkoli „vyměknul“. Díky hutné rytmice, která často tvoří emocionální a energetický protipól k sólovému melodickému hlasu, ani jedna z devíti skladeb nepostrádá napětí a dynamiku.

A hned úvodní flák, titulní „Overtones“, posluchače vtáhne do bezmála padesátiminutového děje. Zprvu drobounké perkusení, razantní basa hraná smyčcem, tenor pouze lyrické přiznává; ale pak to trio rozbalí, rytmika natlakovaná, sax melodický, skoro cool. V následujícím „The D“ trio pracuje již s powerjazzovým výrazivem, syceným nadupanou rytmikou s kontrabasovým sólem a hardbovou jízdou saxu s freejazovými ostny. Skladba „Chant“ (mimochodem nejdelší z celého alba – 7:43) rozvíjí ve vrchní linii zpěvnost od ponoru po naléhavé vzepětí emocí, a to ruku v ruce s rytmickým spodním proudem, vrcholícím zdrsněním bicích a jejich sólovou erupcí. Typickými powejazzovými lahůdkami jsou tu pak skladby „Quasimodo“ a „Getaway“, protipól k nim tvoří křehká balada „Yawn“ a melodická hardbopovka „Heartbeat Memories“ s excelentním kontrabasovým sólem. Závěrečná dvojice kompozic taktéž staví proti sobě hardbopově-freejazzovou razanci a vypjatost v podobě „Etude“ a ponornou, postupně zahušťovanou a ve finále projasněnou baladičnost „Hymn to the Sun“.

Hodnocení je nabíledni…