Druhý koncert Hudebního fóra Hradec Králové byl ve znamení smrti. Smrti jako vykoupení. Ve čtvrtek 11.listopadu zazněly v podání Martinů Voices a Orchestru Berg pod taktovkou Lukáše Vasílka dvě kompozice americké provenience – „Pašije děvčátka se sirkami“ Davida Langa a „V nepaměti“ Sarah Kirkland Snider.
Dodnes si pamatuji, jak na mne v dětském věku zapůsobila Andersenova pohádka Děvčátko se sirkami. Na jedné straně nezměrný smutek, beznaděj, zoufalství, což ve mně vyvolalo na nějaký čas až nenávist k dospělým; na straně druhé mne zbavila strachu ze smrti, která dostala podobu barevného, hřejivého snění a naděje. A toto vše se v Pašijích děvčátka se sirkami, verzi pro komorní sbor a čtyři sólové hlasy (2008), podařilo vyjádřit Langovi. Záměrně jsem nečetl pozadí vzniku tohoto žalozpěvu, oceněného mimochodem prestižní Pulitzerovou cenou. Věděl jsem ovšem, že z patnácti čísel se v sedmi (sudých) odvíjí děj z Andersena, osm (lichých) je rozjímavých, volně převzatých z Bachových Pašijí podle Matouše. Paralela mezi umíráním chudé dívenky a Kristovým umučením je očividná, a také zamýšlená. Oba po smrti vystoupí k Bohu, utrpení ústí do věčnosti a lásky. To je základem židovské i křesťanské víry, a za zmínku jistě stojí ten fakt, že Lang je Žid. Jako minimalistovi se podařilo v opakovaných hudebních sekvencích v podobě dráždivého střídání výzev o slitování i odsudků nevšímavosti a lhostejnosti otevřít dostatek prostoru k posluchačově osobní citové odezvě, jež může ale bolet. A výkon sboru (sedm žen a šest mužů), místy lehce doprovázeného bicími nástroji, zaslouží absolutorium. Nechyběla citová křehkost, vášeň, meditativnost, a to do všech nuancí. Dokonce i frázování evokující roztřesenost zimou. Pohybová fantazie Elišky Vavříkové a Anny Šefrnové v choreografii Adama Halaše nekopírovala, nebyla doprovodná, ale naopak rozvíjela vlastní příběh plný dívčího snění, víry ve vítězství života do posledního dechu. Do poslední zápalky. Druhou postavou, jež se na pódiu objevila v okamžiku dívčina umírání, byl anděl. Ten jí ale nedokázal pomoci; měl jsem dokonce pocit, že o něm dívka ani neví. Toto v kontrastu s hudbou umocňovalo neobyčejně hluboký prožitek. A já cítil především drásavý smutek. Přesně tentýž z mého dětství. Mrazivý. Snění a naděje mne tentokrát minuly. Přesto, nebo právě mne provedení Langových Pašijí děvčátka se sirkami silně zasáhlo!
Nejinak tomu bylo ve druhé půli večera, kdy Orchestr Berg v plné síle s částí sboru Martinů Voices interpretovaly vybraných deset částí kompozice V nepaměti (2014) autorky Sarah Kirkland Snider. Tento cyklus písní zazněl ve verzi pro tři hlasy, komorní orchestr a elektroniku z roku 2017. Nedílnou součástí byly promítané ilustrace a videa Nathaniela Bellowse, autora textů písní, respektive zhudebněných básní. Díky české premiéře této skladby jsem mohl pro sebe objevit další neobyčejně zajímavou osobnost, jíž tento newyorský prozaik, básník, vizuální umělec a písničkář bezpochyby je. (Ostatně posuďte sami, zde jsou ony básně a ilustrace zveřejněny). Tři vokální party si propůjčuje devět zpěváků a zpěvaček v proměnlivých sestavách. Oscilují mezi klasickou polohou a výrazivem muzikálovým až rockovým. V úvodním Preludiu zní výrazně cinematická hudba, kraluje mužský zpěv s chlapeckým pelem. Začíná dobrodružné objevování krajiny za domem, kde autor trávil dětství, zmámen tajemnem a rozjitřen prvním setkáním s odvrácenou stránkou života. Tudíž opět téma smrti. Ale tentokrát zastřené rozšířeným vnímáním onoho neznáma, té nepaměti, jež nakonec způsobuje duševní zranění. A chlapec sám sebe začne drásat. Řeka je synonymem smrti, do přírody se uchýlí dívka s rozhodnutím skončit se svým životem, stodola je dům duchů, nechybí záhadný cizinec, hrubá civilizační síla promění čistoskvoucí labuť v krvavé cáry masa a peří, tedy atributy romantismu jako krve dětství a mládí. Skladatelka svojí hudbou pomáhá definovat viděné a tušené, ale skrze jiný úhel vidění, nikoli striktní zvukovou popisností. Rozburácí se bicí nástroje, hudba zmagmatizuje, střídavě vybuchuje a noří se často do minimalistického spodního proudu. K barevné orchestrální a dramatické cinematičnosti se přidávají samplované zvukové obrázky, které mnohdy prostupují celou hudební masou; jako je tomu třeba ve třetí části (Stodola), kde zní éterický dívčí zpěv a cembalo, či hlasy přírody v desáté (Povídálci). Orchestr Berg hrál šťavnatě, očividně s chutí, zkušeností, čili zaujatostí takovou hudbou. Výraz byl proto plastický a zcela setřel možné švy mezi vážnou a populární hudbou, což byl samozřejmě i skladatelčin úmysl. Taková hudba je pak srozumitelná širší škále posluchačů. Díky dramaturgii Hudebního fóra tak může leckterý návštěvník filharmonických koncertů vejít do nevyčerpatelného a dobrodružného světa soudobé hudby.
(Autor foto: Patrick Marek)