Ve čtvrtek 4.listopadu byl v sále Fiharmonie Hradec Králové zahájen prvním koncertem XVII. ročník festivalu soudobé světové orchestrální hudby HUDEBNÍ FÓRUM HRADEC KRÁLOVÉ. Oproti předchozím ročníkům (přičemž loňský se nekonal z důvodu pandemické krize) se v rámci festivalu odehrají tři koncerty místo čtyř, ale již ten úvodní naznačuje, že i letošní ročník bude zážitkem vskutku nevšedním! V podání Janáčkovy filharmonie Ostrava pod taktovkou Kaspara Zehndera (jinak šéfdirigenta domácí Filharmonie) a sólistů, klavíristy Daniela Wiesnera a německé houslistky Carolin Widmann, zazněly „Klavírní koncert“ švýcarského skladatele Dietera Ammanna a „Houslový koncert č.2“ Jörga Widmanna, mimochodem bratra houslistky Carolin.
Šedesátiletý Dieter Ammann se pohybuje také na scéně improvizované hudby; od raných osmdesátých let jako trumpetista, klávesák a baskytarista hraje třeba ve freefunkové úderce Donkey Kong´s Multi Scream, spolupracoval také s jazzovými progresivisty Eddiem Harrisem a Peterem Brötzmannem. Studoval ovšem soudobou kompozici, včetně absolvování mistrovských kurzů u Wolfganga Rihma a Witolda Lutosławského. Svoje kompozice píše dodnes obyčejnou tužkou na notový papír, což je o to pozoruhodnější, že jeho hudba je neobyčejně zahuštěná energií a zvukovými orgiemi. Jako člověk s ekologickým myšlením se vyhýbá pokud možno cestování autem či letadlem, takže není divu, že svůj jednovětý „Klavírní koncert (Gran Toccata)“ věnoval lidem, kteří s bdělou myslí v zájmu trvale udržitelného rozvoje méně konzumují. Komponoval ho plné tři roky. S úspěchem byl premiérován na BBC Proms v srpnu 2019 v Londýně, a to v podání klavíristy Andrease Haefligera a BBC Symphony Orchestra pod taktovkou Sakari Orama. A s uspokojením konstatuji, že Wiesner s Janáčkovou filharmonií Ostrava a dirigentem Zehnderem se nemusí za svůj výkon stydět. Plně dostáli skladatelova záměru – hudby jako přírodního živlu, bez jakýchkoli šablon a omezení. Celé těleso pulsovalo, rytmizovalo, včetně smyčců a klavíru. Když sólový nástroj osamí, doslova chrlí záplavu tónů, občas zazní exploze strun. Nemohl jsem se ubránit dojmu, že slyším dokonce freejazzového divouse Cecila Taylora! Proud hudby se nepodobá lávě, ale ohni, který se šine dopředu s větrem o závod. A proměňuje se, střídavě probarvuje, žhne a propaluje. V této souvislosti bych rád vyzdvihnul smyčce, jež zvládly s bravurou nejen rytmické a výrazové krkolomnosti, ale ponory de facto až spektrální. Dechy, zvláště pak žestě, byly ale někdy málo průrazné, tudíž utopené. Také celistvý orchestrální zvuk trpěl občas zahlceností, ale tyto nedostatky se ukázaly jako marginální. Nijak totiž nerozmělňovaly energetický tok, jenž se z pódia valil na místy až zaskočené publikum.
Osmačtyřicetiletý Jörg Widmann je nejen uznávaným skladatelem (třeba v roce 2018 byl třetím nejhranějším současným skladatelem na světě!), ale také výtečným klarinetistou. V centru jeho hudebního myšlení jsou zvuky, nikoli tóny, není mu cizí ani hluk tvořený tradičními nástroji, v mnoha skladbách používá rozšířené techniky. Třívětý „Houslový koncert č.2“ z roku 2018 je toho důkazem. Skladbu věnoval svojí sestře Carolin, která ji premiérovala v srpnu téhož roku v Tokiu s Tokijským metropolitním symfonickým orchestrem pod taktovkou samotného autora. Houslová virtuozita interpretky udivovala i v Hradci Králové. V první větě nazvané příznačně „Jedno hledání“ znějí housle atonálně, mimo svůj přirozený zvukový rejstřík, jakoby teprve objevovaly samy sebe, přičemž orchestr neví, co na to říct. Občas houslistka přidá nesmělý hlas v náznaku melodie. Posléze se sólový nástroj a orchestrální smyčce dostávají do vzrušujícího kontrastu. Běhal mi mráz po těle, když stály takto proti sobě třeba sólové pizzicato ve vysokém rejstříku a nejhlouběji ponořené kontrabasy. Druhá, nejdelší, a tudíž stěžejní věta, příznačně pojmenovaná „Romance“, je pod nadvládou jímavých, éterických a romanticky melodických sólových houslí, obalených střídavě líbivými, posléze dramatickými orchestrálními barvami, posléze až burácivými a burcujícími. Sólové housle doslova rozkvétaly emocemi, city, představovaly pro mne ženský element, ještě ten dívčí, natěšený, plný snů a očekávání, zatímco orchestr ten mužský, robustní, byť občas zjihlý. Poslední věta „Mobile“ vystupňuje skrze přesvědčivou virtuozitu sólistky ženskou vášeň, životní elán, naplnění snů a plánů, splynutí s mužskou silou v komplexní sílu lidského bytí jako takového. Životodárného, rvavého, jedinečného, nesmrtelného…
(Autor foto: Patrick Marek)