Nejvíce mne inspirují hudebníci, se kterými hraju - proto s nimi hraju,

Nejvíce mne inspirují hudebníci, se kterými hraju – proto s nimi hraju,

říká saxofonista a klarinetista MICHAL WRÓBLEWSKI, jeden z nejpozoruhodnějších jazzových instrumentalistů a skladatelů na současné (nejen) tuzemské scéně. Protagonista úderek E Converso a KIAP, příležitostný člen Pražského improvizačního orchestru. V současné době spaluje pódia s kvartetem, který vede s trombonistou Štěpánem Janouškem . Také nynější dramaturg mezinárodního festivalu Jazz Goes To Town v Hradci Králové…

Jak ses dostal k jazzu? Byla třeba nějaká iniciační nahrávka, koncert?

V mém rodném Kladně byla poptávka po hráči na saxofon v místním bigbandu, který vedl trombonista FOK Antonín Keller, bylo mi tehdy 12 let a do té doby jsem se učil hrát na klarinet. Velice brzy poté jsem se dostal k jazzovým nahrávkám, kde saxofon figuroval, tato hudba mne vzala hned a zhruba od 13 let jsem se cíleně připravoval ke studiu na konzervatoři, chtěl jsem se živit jako hudebník. Z té doby si zejména pamatuji na desku Kind of Blue a na nějaký výběr nahrávek Charlie Parkera. Také si vzpomínám, že moje vnímání této hudby bylo tehdy čisté, oproštěné od jakýchkoliv vědomostí, hudebně-teoretických informací, byl to „zvuk“ – v širokém smyslu – který mne uhranul, znovu se snažím přiblížit takovémuto vnímání hudby, ale není to jednoduché.

Studoval jsi také ve Skandinávii. Jaké jsou rozdíly ve studiu jazzu a hudby obecně u nás a tam? A jaká specifika tamějšího studia ti vyhovovala nejvíc?

V Evropě jsou, pokud vím, v podstatě tři jazzové školy, které se nevěnují primárně tradici amerického jazzového mainstreamu; dvě jsou v Norsku a jedna v Dánsku. Stručně řečeno – toto byla moje motivace studia v Oslu, protože jazzovou tradici jsem celkem hojně studoval předtím a už jsem tušil, že ve své „ryzí“ formě to asi není úplně má cesta, chtěl jsem objevovat jiné věci, experimentovat, improvizovat. Základní rozdíl je v tom, že na většině jazzových škol jsou stanoveny určité obecné prvky, které by všichni měli splňovat, materiál, který se všichni musí naučit, aby mohli školu absolvovat. V Oslu je naprosto individuální přístup, studenti si od začátku dělají „své věci“ a od školy se očekává, že jim nabídne ideální podmínky k tomu, aby se v nich mohli zdokonalovat. Oba dva systémy mají svá pro a proti.

A je rozdíl pak hrát s tuzemskými a severskými muzikanty?

Myslím si, že není, v každé zemi jsou trochu jiné trendy v oblasti jazzu a improvizované hudby, ale hudebníky, se kterými mne baví hrát, jsem si našel tady i tam.

Ve tvém profesním životopise jsem narazil na informaci, že jsi dělal nějaké workshopy v Africe? Jak se to stalo? A jaké máš odtud zkušenosti?

V roce 2015 jsem hrál v Zimbabwe a Malawi s norskou skupinou Mooyh. Kromě koncertů jsme dělali i workshopy pro děti. Návštěva Afriky pro mne byla přínosná jak hudebně tak lidsky. Myslím si, že mne to dost změnilo, a že mi lidé, které jsem tam potkal, dali mnohem více, než bylo toho, co jsem tam předal já jako hudebník nebo jako učitel. (smích) Určitě bych se chtěl do Afriky ještě někdy vydat.

Co pro tebe znamená improvizace? A jak se ve tvém případě rodí?

Improvizace je pro mne důležitou součástí hudby. Zejména jako pro saxofonistu je pro mne zásadní improvizovat, bez toho by mi vlastně hraní nedávalo smysl. Dle mého názoru – velmi zjednodušeně – je improvizace vždy kombinací nějaké vědomé práce s časem – tedy kompozice (předjímání, vzpomínání, společná minulost, individuální minulost – vše to se tam promítá) a tvorby v přítomném okamžiku, která je zbavena veškeré kompozice, a která, v případě kolektivní improvizace, je řízena mimo záměr jednotlivce, vzniká někde mezi jednotlivými zúčastněnými. Jakkoliv zní toto ezotericky, věřím, že takováto magie v hudbě existuje; nicméně, jak jsem zmínil, vždy v kombinaci s pre-determinovaným, komponovaným. V důsledku nic jako čistá improvizace nemůže existovat, jelikož nic nevzniká z ničeho, to by nám ale nemělo zabraňovat o improvizaci usilovat, učit se tvořit v přítomnosti, zdokonalovat se v tom. Věřím také v to, že improvizace může být „dobrá a špatná“, že se dá cvičit, a to jak ve smyslu přípravy materiálu, který můžeme při improvizaci použít, tak i co se týče trénování soustředěného stavu, který je pro improvizaci nutný. To je – velmi zjednodušeně řečeno – můj názor.

Který současný muzikant je proto tebe opravdu inspirativní? A proč?

Takových je hrozně moc, proto odpovím šalamounsky: Nejvíce mne inspirují hudebníci, se kterými hraju – proto s nimi hraju.

Byl jsi členem Ensemble Radost, který interpretoval nedávno v pražské Arše skladby Anthonyho Braxtona. Stejně tak vloni na HearMe! v Boskovicích, tentokrát s Pražským improvizačním orchestrem. Jaké to je, hrát hudbu takové tvůrčí osobnosti?

Je to inspirativní. Nevěnuji se tak moc interpretaci hudby jiných skladatelů. Braxtonovy skladby ovšem vyžadují individuální pojetí, jsou otevřené vlastní „interpretaci“ . Anthony Braxtona považuji za jednoho z nejdůležitějších jazzových skladatelů, a bylo mi ctí zúčastnit se provedení jeho hudby – zejména v jeho přítomnosti.

Jako dramaturg festivalu Jazz Goes To Town v Hradci Králové jsi druhý festivalový den z velké části věnoval Charlesi Mingusovi. Proč zrovna jemu?

Protože si to zaslouží. Obdivuji ho, zejména jako skladatele, protože se nepohyboval v nějakém zavedeném stylu, hledal vlastní cestu, propojoval tradici s experimentem, a to vše je mi blízké.

Tvým festivalovým majstrštykem byl ovšem festivalový den poslední, kdy z tvého popudu došlo k jedinečnému spojení symfonického tělesa a tří světově uznávaných improvizátorů. Co to všechno obnášelo pro tebe jako dramaturga?

Byl to rok a půl práce, která obnášela vše možné, od rozepisování některých partů po dramaturgii celého večera. Nedokázal jsem si představit, jak náročné bude takový projekt uskutečnit a obdivuji všechny dramaturgy symfonických orchestrů. Každopádně večer stál, dle mého názoru, za to a jsem rád, že se nám něco takového v Hradci Králové povedlo. Nebylo by to možné bez dramaturga hradecké filharmonie Marka Hrubeckého, skvělého organizačního týmu, který mám kolem sebe, a nesmírně kreativních skladatelů a sólistů. Byl to výjimečný večer.

Kde a v čem vlastně vidíš budoucnost jazzu? Dokážeš odhadnout, kam se bude ubírat? Nejsou právě tyto sňatky jazzu se soudobou vážnou hudbou budoucností?

To si netroufám tvrdit. Fúze jazzu se soudobou hudbou je evidentně jedním z trendů, hranice mezi tím, co je a není jazz se pomalu rozplývá a pro mne osobně je naprosto nejasná. Pro mne je zajímavá každá nová hudba, která obsahuje nějaký prvek osobního vyjádření autora nebo autorů a není pro mne až zas tak důležitá konkrétní estetika, jestli je to jazz nebo už ne, jestli je to vážná nebo soudobá hudba. Doba se neustále mění, my v ní žijeme a nemůžeme ji ve své tvorbě nereflektovat. Můžeme polemizovat nad tím, jestli třeba Julien Despréz, který letos v Hradci hrál, je nebo není jazzový hudebník; ačkoliv mám jazzovou tradici rád, je mi to vlastně jedno. Hudba, která něco vypovídala o osobnosti hudebníka, byla alespoň částečně spontánní a měla specifickou energii, elán, čerstvost, byla dříve považována za jazzovou. Takto to vnímám i dnes. Myslím, že jazzová hudba se má stále kam vyvíjet, dokud budou na světě hudebníci a posluchači, které zajímá a kteří k ní přistupují každý svým jedinečným způsobem.

Zeptám se ještě jinak. Setkávám se s názorem, že jazz se stal hudbou snobů, že ztratil svůj zábavní charakter, a to že bude jeho logickým koncem. Protože až se vyčerpá, zahyne na úbytě. Co si o tom myslíš? Může se jazz vyčerpat?

Podle mne je jazz za a) živá forma, o které jsem mluvil v předešlé odpovědi, a za b) historický žánr (stejně jako třeba vážná hudba a různá její období), který už je uzavřen. Nicméně ani takový jazz nezemře, dokud jsou noví hudebníci, kteří chtějí tento žánr interpretovat, a dokud jsou posluchači, kteří to budou poslouchat.

Máš nějaký svůj muzikantský sen? Zahrát si s někým? Tedy žijícím. Nebo někde – v klubu, v sále, na nějakém festivalu?

Nemám. Občas se člověk třese na hraní na nějakém relativně prestižním festivale a pak je to vlastně docela „normální“, protože se to třeba ne úplně povede. Jindy přijedete do hospody, do městečka, které má 5000 lidí a máte zážitek na celý život. S lidmi, se kterými hraji, si buduji „něco“, co není, pokud na tom dlouhodobě nepracujeme. Zejména v této improvizované hudbě je to důležité. Rád si zahraji s někým novým, velkým, nicméně větším snem je zdokonalovat dlouhodobě trvající hudební spolupráce a mé vlastní fungování v rámci těchto interakcí. Zároveň chci být lepším hudebníkem – to je můj muzikantský sen.

A pokud bys měl k dispozici živou vodu, kterou hudební osobnost bys vrátil do života?

Asi Ornetta Colemana.

A teď dvě proustovské otázky, jež kladu každému, neboť výmluvně uzavírají každý rozhovor. Předpokládám, že jsi čtenář. Co nejraději čteš za literaturu?

Posledních pět let čtu zejména odborné texty, filozofické a estetické – kvůli disertaci, kterou dokončuji.

Mohu vědět téma té práce?

Improvizace jako druh muzikogeneze. Principy improvizace, vnímání času v rámci improvizačního procesu, improvizovaná hudba.

Tak si představ, že si máš vybrat na pustý ostrov jednu jedinou knihu. Která by to byla?

Asi bych si vzal Hmotu a paměť Henri Bergsona. Je fakt, že mne napadá spousta beletrie, ale to by mě tam asi nebavilo číst pořád dokola. (smích) V tom Bergsonovi vždy najdu něco nového, nebo alespoň pochopím něco, co jsem předtím nepochopil…

A hudební album?

Abbey Road.

Poslední otázka se samozřejmě týká toho, co chystáš? Co tě v nejbližší budoucnosti čeká? A máš již nápady ohledně příštího ročníku Jazz Goes To Town?

Čekají mne dvě premiéry skladeb, v Praze a v Brně. Budeme vydávat desku nového projektu Karm a budeme s ním mít pár koncertů v prosinci, čeká mne hodně učení na různých školách, dokončení disertace, pořádání Hybrid Sessions v Praze, během podzimu chci dát dohromady kompletní dramaturgii na JGTT, kterou už mám z větší části v hlavě, ale prozrazovat nebudu. Plánujeme koncerty s JWQ a E Converso na příští rok, s druhou jmenovanou bychom měli natočit album, stejně tak s kvartetem Nejtek-Klápště-Wróblewski-Chalupa. Máme před sebou další zajímavá alba v rámci vydavatelství Ma Records. Chtěl bych se také více věnovat kompozici.

Tak ať se daří. Děkuju za rozhovor.

Elektronik Sigara - Haberler, Antalya haber, Antalya son dakika haberleri - Türk takipçi al - Smok Çeşitleri