Susana Santos Silva & Martin Küchen zahráli ve Sboru kněze Ambrože. Prostředí je to vskutku výjimečné a také atypické tím, že uvnitř je větší zima než venku. Koncert sliboval intimní zkoumání zvuku v prostředí husitského kostela a tak tomu také bylo. Martin využívá pro svůj sopranový a sopraninový saxofon různá dusitka, hraje do krabici od čaje, přes bubínek a jinými všemožnými způsoby variuje zvuk svého nástroje. Susana také volně improvizuje, vyndává klapky a píská na různé části své trubky, pak soustavně hraje. Chvíli se Martin dokonce snaží hrát na perkuse a saxofon zároveň a při napojení na ten proud mám pocit, že jsem se ocitl na procházce v lese a poslouchám zvuky přírody. Tento koncert dokázal, že zvuky se dají vyluzovat opravdu různorodými způsoby a když se v mocném přítomném okamžiku spolu 2 duše spojí a souzní, dokáží rozvibrovat prostor i některé z nás krásnou energií.
Rezidenční projekt The Shape of Jazz to Come Vol. 2 se letos předvedl v sestavě Anežka Matoušková – zpěv, Nela Dusová – saxofon, Vít Beneš – elektrická kytara, Luan Goncalves – kontrabas, Adam Sikora – bicí. Toto pro festival vytvořené seskupení nám předvedlo procházku všemi možnými styly, které na sebe a vedle sebe roubovali tak přirozeně a ladně, že jim to musel sežrat snad každý. Hard bopová vypalovačka přerušená sekanými kytarovými riffy a řevem, uklidnění a ukolébání a hned další nájezd s řevem a hudbou připomínající kapely z minulého večera. Animální projev a zápal účinkujících dodával představení šťávu a já jsem se královsky bavil. Především mě nadchla práce s dynamikou, kdy uměli jít od pianissima až po fortissimo zdánlivě bez mrknutí oka. Snad jen ty tiché momenty zklidnění a jakéhosi hledání jakoby byly trochu navíc, nebo spíš příliš dlouhé, ale to je tak jediná poznámka, kterou k tomuto úžasnému výstupu mám. Opravdu mě to bavilo a tleskám, jak zcelenou se podařilo vytvořit kapelu, tohle by snad chtělo nějak zaznamenat. A mám-li někoho ze souboru speciálně vyzdvihnout, tak to pro mě rozhodně byla Anežka, která se naplno projevila i krásným čistým zpěvem a ukázala, že má zlato v hrdle. Tolik poloh, zvratů a barev v jednom okouzlujícím představení se často nevidí.
Když na pódium přišla sestava Pimpono ensemble, oplýval jsem nadšením. Tuba, barytonsaxofon, baskytara, kontrabas, bicí, tenorsaxofon a trubka. To vypadalo na slušný zážitek, obzvláště pro milovníka hlubokého témbru. Bohužel se mi nepodařilo na proud myšlenek z pódia úplně napojit a některé skvělé momenty pro mě střídaly chvíle, kdy jsem hudbou prostě pohlcen nebyl. Místy až noise a elektronika v kontrastu s akustickými nástroji na mě v této podobě nefungovala a nejvíce jsem si užíval právě ty akustické pasáže. V závěru koncertu se pro mě objevil vrcholný moment při společném sólování tuby a trubky s pořádně zahuštěným spodkem zefektovanou baskytarou.
Fotky: Helena Herzánová, Lukáš Veselý