Dramaturg festivalu Michal Wróblewski uvedl následující 2 kapely jako obrovské hvězdy improvizační scény. Musím se přiznat, že do zveřejnění programu JGTT to pro mě byly neznámá jména, stejně tak asi pro většinové publikum v Čechách. A proto je moc dobře, že se JGTT takto přerodil a začal sem vozit právě takovéto umělce. Ještě asi nějaký čas potrvá, než si festival své publikum nadšené pro tuto scénu vychová, ale věřím, že se to povede.
Abacaxi do nás nekompromisně nahustili svůj free math rock s noisovými úlety. Správně bláznivé tvrdé riffy a pazvuky se linuly z pódia podporované solidním rytmickým základem, který poskytoval půdu pro tyto experimenty a zvukové šílení. Byl to slušný nářez pro naše sluchové aparáty a mnozí posluchači jím přece jen byli udolání a sál opustili. Já byl pohodlně usazen v sedačce a nechal jsem se zatlačit tou tlakovou vlnou, která se z pódia hrnula. Kytarista s oblibou dupal na pedály jak zběsilý a několikrát v podstatě hrál jenom takto. Vystoupení vůbec neovlivnila ani jeho prasklá struna, protože v tom hluku, kdy byla kytara prohnaná přes tolik krabiček, to bylo stejně úplně jedno. Hutnou atmosféru navozovalo i vymazlené osvětlení, které v některých momentech bravurně dotvářelo hudební projev Abacaxi. Blikající světla k odsekávanému nářezu nebyla nic pro epileptiky a když se na pódiu objevily pouze černé siluety s temně rudým světlem za zády, byla to scenérie i hudba vskutku pekelná. Moc jsem bavil!
Oli Steidle and the Killing Popes měli vystoupit již minulý rok, ale nedošlo k tomu. Přijeli tedy letos a skvěle doplnili tento tématický večer. Dle mého se prezentují podobným přístupem k hudbě jako výše zmíněná úderka, jdou na to ale uhlazeněji a snad jakoby sofistikovaněji. Chyběla mi tam však ta dravá energie a drive první kapely, která nás úplně rozsekala. Možná bych uvítal, kdyby bylo pořadí kapel prohozeno, ale pozdě bycha honit. Trvalo mi, než jsem se na jejich vystoupení naladil a když se mi to začalo dařit, najednou byl konec. Rytmus se měnil každých pár taktů a přišlo mi obtížné se do tohoto vystoupení zcela ponořit. Výrazová paleta kapely je bohatší díky nástrojovému obsazení, jelikož mají navíc klávesy a saxofon. Netlačili tolik na pilu, ale spíše si vyhráli se skladbami a jejich rozbíjením.
Každopádně velmi vydařený a pro nepřipraveného posluchače i trochu šokující večer. A na Jazz goes to town jedeme dál!
(autor foto: Ester Šebestová)