Endemit, FOTO: ESTER ŠEBESTOVÁ

Jazz do Hradce Králové první den nevešel, ale doslova vtrhnul!

Původně se měl úvodní koncert 27.ročníku královéhradeckého festivalu JAZZ GOES TO TOWN uskutečnit v atriu opuštěného Cejpova paláce, ale vzhledem k chladu, jenž nyní opanoval podzimní dny, jazz vybuchl 12. 10. v podzemních prostorách Klubu čp.4. A vybuchl doslova! Způsobila to vystoupení dvou mladých, ideově podobných česko-slovenských trií; na pódiu stanuly Endemit a Tryptych.

Obě uskupení pracují s jazz-rockovou a prog-rockovou materií odlišně, avšak se shodně silným, jedinečným účinkem na posluchače. Shodou okolností jsem na Jazzportu obě jejich debutová alba před dvěma měsíci recenzoval pospolu. A vše, co přesvědčilo na nahrávkách, se naplno, a s ještě větší razancí, projevilo právě v doslova undergroundovém prostředí. A když jsem pak po onom intenzivním nářezu vyšel na povrch, půlnoční krása starobylého Velkého náměstí byla tak nějak opravdovější, lidštější…

Podivuhodný první festivalový večer zahájil ENDEMIT, čili kytarista Vít Beneš, baskytarista Vladimír Micenko a bubeník Erik Hajtmánek. Smršť výrazných motivů, jejich útržků, riffů, jež trio podrobovalo repetetivním procesům, přičemž umně pracovalo s proměnlivou dynamikou a strukturou zvukového toku. Opakovaně jsem si v duchu říkal, nakolik nepředvídatelná, neotřelá muzika se dá dělat pouze ve třech! Hutnost zvukového monolitu, nepřetržitě narušovaného a drolícího pod náporem kontrapunktického tření, tu náhlých výtrysků melodičnosti a lepkavé psychedelie, onde oparu náladotvorby, acid-jazzového tepu či jiskřivých frippovštin a grungeové živelnosti ve finále skvělého setu.

TRYPTYCH na to šel jinak. Kytarista Vladimír Mikláš, baskytarista i hráč na syntezátory Miloš Klápště a bubeník Dušan Černák spojují s až omamným účinkem černý, ba hřbitovní humor s hutnou, až jaderně explozivní směsí jazz-rocku, psychedelie a progresivního rocku a´la Rock In Opposition. Leckdy jejich hudba dosahovala až hypnotického účinku a vpravdě acidového opojení. Dokáží také swingovat jako o život, není jim cizí ani božská fuga či ďábelský metal. Umná práce s dynamikou, strukturou, rytmickými figurami a začleněním sólových partů je v jejich případě samozřejmostí, což u posluchačů způsobovalo frenetické projevy nadšení.

Jazz do města nevešel, ale opravdu vtrhnul s nebývalou silou!

Foto: ESTER ŠEBESTOVÁ