Florian Hoefner (DE / CN) & Grégory Privat (FR)

Mezinárodní festival jazzového piana nabídne recitály vrcholných hráčů z celého světa

Naposledy editováno:

Objevná cesta po jazzových klaviaturách pokračuje. Již 26. ročník pražského festivalu bude po sedm večerů hostit klavírní hvězdy Harolda Lópeze-Nussu z Kuby, Edena Ladina z Izraele nebo Ignace Wiśniewského z Polska. Co jméno, to osobnost, originální přístup k hudbě, vlastní styl a neopakovatelná atmosféra. Přehlídka začíná 15. října a do finále ji dovede 5. prosince martinický virtuóz Grégory Privat.

Za více než čtvrtstoletí existence dovezl Mezinárodní festival jazzového piana našemu publiku nejen legendy velikosti Kennyho Barrona či Larryho Willise, které zazářily na oblíbených prolozích. Přispěl také k zasloužené popularitě talentů tehdy teprve nastupujících, namátkou Shaie Maestra, Omriho Mora, Davida Helbocka nebo Helgeho Liena. Stejně lákavý koktejl jistot a svěžích překvapení nabídne program i letos.
Mimořádný zážitek slibuje hned úvodní večer s recitály Akiho Rissanena a Louise Figueirda.

Aki Rissanen

(*1980, Finsko), absolvent Conservatoire National Superior de Musique v Paříži, Sibelius Academy v Helsinkách i soukromých lekcí v New Yorku, nezapírá ve své hudbě klasickou průpravu a vliv hudby soudobé, vždy však měl cit i pro improvizaci a jazz. Ostatně prokázal ho i jako sideman amerického saxofonisty Davea Liebmana nebo finského trumpetisty Verneriho Pohjoly. Ačkoliv se na mezinárodní scéně proslavil svými triovými tituly počínaje debutem Amorandom (2016), Aki se právě vydal na novou hudební cestu a představil sólové album Divided Horizon. Lze předpokládat, že jeho repertoár uslyší i publikum v sále Nuselské radnice.

Luis Figueiredo

(*1979, Portugalsko) patří k hudebníkům mimořádně všestranným. Pohybuje se ve spektru od jazzu přes klasiku po pop. Doprovází populární zpěvačky Christinu Branco či Elisu Rodrigues, produkuje a založil nezávislé vydavatelství Roda Music. Na svých dvanácti profilových či spolu-kapelnických albech je ovšem „doma“ především v jazzu.

Arthur Possing

(*1996, Lucembursko) se vydal na kapelnickou jazzovou dráhu, pochopitelně po předchozí důkladné studijní průpravě v roce 2013. Tehdy založil vlastní combo s hudebníky z Německa, Francie a Lucemburska. Do hudby vkládá, jeho vlastními slovy, „inspirace doslova ze všech žánrů, aniž by zapomínal na jazzovou tradici“. Dosud se prezentoval „jen“ nahrávkami s kvartetem, i když samostatným vystoupením se nevyhýbá. Setkání s Arthurem jako sólovým interpretem tudíž představuje do jisté míry milé překvapení.

Ignacy Wisniewski

(Polsko), nejdříve student a poté pedagog gdaňské hudební akademie, má na kontě i jazzovou kantátu či alba s kvartetem Almost Jazz Group. Cit pro intimní hru zužitkoval na letošním albu Duos.

Jana Bezek

(Slovensko) se krom domoviny etablovala prostřednictvím platformy Voicingers také na scéně sousední jazzové velmoci – Polska, kde hrává například se zpěvákem Grzegorzem Karnasem. Ostatně studovala na krakovské akademii. Ukázku jejího sólového stylu vedle nahrávek triových najdeme na jejím třetím autorském titulu Spiralization (2019). Do svých jemně vykreslených melodických frází a subtilních harmonií ráda vkládá inspirace folklórem.

Samuel Yirga Mitiku

(Etiopie) nabídne nezaměnitelnou a okamžitě rozpoznatelnou melodiku svojí domoviny, pro kterou se vžil výstižný termín ethiojazz. Zůstává okamžitě rozpoznatelný, ať už hraje s hvězdným world music / elektronickým projektem Dub Colossus, spolupracuje na vlastním albu Guzo (vydaném Peterem Gabrielem na labelu Real World) mj. s Creole Choir Of Cuba nebo vystupuje sólově.

Isfar Sarabski

(*1989, Ázerbájdžán), absolvent Baku Music Academy, zažil hvězdnou chvilku jako devatenáctiletý, když vyhrál soutěž Montreux Jazz Festivalu 2009 v kategorii sólové piano. Brilantně tehdy interpretoval skladby Billa Evanse. Od té doby se prosadil i jako skladatel a zažil tak různorodé zkušenosti jako hraní s Herbiem Hancockem či Dhaferem Youssefem nebo s londýnským Royal Philharmonic Orchestra. Aplaus si vysloužil také účastí v projektu Drei Pianisten – Three Pianists, kde těmi dalšími dvěma pianisty nebyl nikdo menší než Iiro Rantala a Leszek Możdżer. Na letošním profilovém albu Planet doprovází Isfara i bubenická hvězda Mark Guiliana.

Eden Ladin

(*1987, Izrael) začal svoje dětská studia hudby jako čtyřletý u bicích nástrojů. Na čemž není nic divného, když si uvědomíme, že jeho otcem je významný izraelský bubeník Gil Ladin. V osmi ovšem Eden přesedl také za klavír a od čtrnácti se na něj soustředí jako na svůj hlavní nástroj. Sotva se Eden v roce 2008 objevil na newyorské scéně, získala si jeho hra lichotivou charakteristiku „tichá síla komplexní harmonie a lyricismu“. Spolupracoval například s Terencem Blanchardem, Donnym McCaslinem a hned se dvěma Avishaii Coheny: basistou i trumpetistou.

Paul Lay

Někdejší jazzová naděje Paul Lay (*1984) se již dávno zařadil mezi stálice francouzské scény. Rád pracuje v rozličných obsazeních a s různorodými muzikanty. Vydal pět profilových alb, jako sidemana si ho považují Riccardo Del Fran, Eric le Lann či Géraldine Laurent.

Harold López-Nussa

Kubánského mistra temperamentních jižanských nálad i přesahů ke klasice Harolda Lópeze-Nussu (*1983) netřeba dlouho představovat, naše publikum už nadchl svými triovými koncerty. O to zajímavější bude skutečně komorní setkání s vynalézavou hrou někdejšího pianisty legendární zpěvačky Omary Portuondo či spolupracovníka Christiana Scotta.

Marta Sánchez

Stejně půvabná jako talentovaná španělská skladatelka Marta Sánchez se narodila v Madridu. Dokázala se ovšem etablovat na newyorské scéně, kde si založila vlastní kvinteto a vydala s ním tři kritikou ceněná alba, pravidelně figurující v anketách časopisu DownBeat i v New York Times. Je také úspěšnou autorkou filmové hudby. V rámci grantu a residence v umělecké komunitě MacDowell Colony píše repertoár pro preparované piano.

Nikolas Anadolis

(*1991, Řecko) poprvé improvizoval na piano, když mu byly čtyři roky. Nešlo jen o dětské hraní a od pěti se začal nástroji věnovat seriózně. Klasické vzdělání uzavřel na soluňské konzervatoři. Paralelně s klasikou se ovšem nadchl i pro jazz a v roce 2008 získal stipendium na Berklee. Odtud pokračoval na New England Conservatory, kde k jeho pedagogům patřil například samotný Fred Hersch. Nepřekvapí, že také Nikolas založil svůj styl na přirozeném prolínání postupů klasicizujících a jazzových.

Florian Hoefner

(*1982) se narodil v Německu, ale patří k muzikantským kosmopolitům. Hudební vzdělání získal v New Yorku a nakonec zakotvil v Kanadě. Nejen v nové domovině patří k respektovaným hráčům a díky desce First Spring se dočkal i nominace na kanadskou obdobu Grammy – Juno Award v kategorii Jazzové album roku. K Florianovým spoluhráčům patřil i hvězdný saxofonista Seamus Blake, který ozdobil pianistovo album Luminosity. Florianovy přednosti dobře vystihli v magazínu DownBeat: „Harmonicky odvážný pianista, dosahující nových zvukových teritorií.“

Grégory Privat

Během závěrečného večera festivalu v Atriu zahraje i další osobnost, kterou už si naše publikum zamilovalo. Díky vystoupení v duu s Larsem Danielssonem. Grégory Privat (*1984) pochází z Martiniku, zámořského departmentu Francie a ve svojí hře okouzlujícím způsobem sdílí karibský temperament s dokonalou znalostí evropské koncertní hudby. Na svém aktuálním, pátém profilovém albu Soley navíc mísí v jedno vlivy latinskoamerické hudby, klasiky, jazzu i elektroniky a poprvé se pustil i do zpěvu. Zadání transformovat všechny styly, ve kterých koření, do zvuku akustického piana ovšem Privatovi nabízí úplně jiný druh energie a hravosti.

Co interpret, to vlastní hudební vesmír. V zasvěcené dramaturgii mají ovšem všichni hosté festivalu jedno společné. Každý z nich je svrchovaným maestrem zvoleného oboru – klavírního recitálu.

26. Mezinárodní festival jazzového piana: