Zpočátku účast diváků vypadala tragicky, ale jako zázrakem Tryptych nakonec hráli zhruba pro 40 hlav, což je docela slušné. Při prvních skladbách jsem zaznamenal momenty, při kterých jsem se trošku nudil a zdálo se mi, jako by se i kapela hledala. S každým dalším zahraným tryptychem (několik skladeb dohromady) to však bylo lepší a koncert nabíral na gradaci. Když do toho pánové šlápnou, má rázem vystoupení pořádné koule, navnadí nás tím a pak to zas rozvolní a přijde na přetřes typické jazzové pidlikání kytary, rozhodnou se lovit třeba až ambietní atmosféru za pomoci syntetizátorů a také kytarových efektů, aby zase mohli nastoupit do math rockových vod s pořádně zahuštěným soundem v další kreativní erupci.
Nakonec mě výstup hlavně díky poslednímu tryptychu mimořádně bavil a mnohdy nesourodé poslepované kompozice dostatečně zaujaly. Tryptych dokázali, že dovedou jak zaswingovat, tak pořádně metalově zariffovat a přitom si působivě hrát s atmosférou. Teď si to vše smíchejte do jednoho a vznikne vám náramně zajímavý koktejl a za mě velký příslib do budoucna na naší scéně.
Panzerballett jsou také solidní mišmaš stylů a jejich označení za těžkotonážní fusion-jazz-metalovou skupinu je vcelku trefné. Kapela pod vedením kytarového mága a aranžérského demiurga Jana Zehrfelda v roce 2020 vydala album Planet Z, na kterém za bicí soupravou usedly takové kapacity jako Marco Minnemann, Virgil Donati nebo Gergo Borlai. Na podzimní turné se do kapely vrací původní bubeník Sebastian Lanser (ex-Obscura).
Toto album bylo také ústředním tématem celého koncertu a byly z něj přehrány snad všechny skladby v přeházeném pořadí. Začalo se tedy nariffovanou peckou Who the Jack Is Migger, ve které kapela představila celý svůj arzenál a udala tón na následující zhruba hodinu a čtvrt. Technicky precizní byla práce obou kytaristů mnohdy v krkolomných, ale také melodických sólech. Zvuk kapely jasně připomíná mistry žánru Animals as Leaders, inspirací jsou rozhodně i slovutní stylotvorní Meshuggah nebo třeba také Tribal Tech. U Panzerballett máme ještě navíc saxofon, který zvuk kapely posouvá jinam a je skvělým doplňkem a místy i vůdčím elementem skladeb, když se blýskne napumpovanými sóly.
Před další skladbou Mind your Head frontman Jan vyzdvihuje komplexnost a propracovanost hudby Panzerballett a upozorňuje také na elegantní protirytmy. Je to šílená komplikovaná změť a každých pár taktů se v hudbě děje něco nového. Jen se chytnete a začnete si podupávat nohou do rytmu nebo potřepávat hlavou, již je tu další změna. Ale světe div se, funguje to! A když saxofon s kytarou sólují unisono, je to opravdová slast. Tu a tam se na nás vyvalí jazzové sólo na kytaru, které vyniká nad hutnými riffy a skladba na chvíli zjemní, aby mohl přijít další nával energie. Němci jsou hračičkové nejen v hudbě, ale také v názvech skladeb, které se nám Jan snažil s větším, či spíše menším, úspěchem objasňovat.
Během večera tedy ještě zní například Alle meine ändchen, Urchin vs. Octopus, Coconut, Sos a také jazz fusion metalově upravená nesmrtelná pecka Smoke on the Water. Mírně sterilní a vycizelovaný projev k tomuto žánru vlastně neochvějně patří, jistá strojovitost (kterou dovedli k dokonalosti právě Meshuggah) také, takže si není vůbec nač stěžovat. Nejen klasickým jazzem je posluchač živ a díky bohu za to! Takovéhle fúze mě moc baví.