57. festival JAZZ nad ODRĄ – středa 15.9.2021

57. festival JAZZ nad ODRĄ – středa 15.9.2021

Festival JAZZ nad ODRĄ, Teatr Polski, Wroclaw, středa 15.9.2021

Festival, který se každoročně na jaře koná již od roku 1964, se po symbolickém ročníku 2020 rozjel naplno letos až v polovině září. Hlavní scéna se přesunula kvůli nevyhovujícímu protipožárnímu zabezpečení hlavního sálu v Centru umění Impart do Polského divadla, druhé festivalové pódium zůstalo ve dvoře Impartu, stejně jako výstava třetí fotosoutěže MK JAZZ FOTO a noční jam sessions.

Díky značné vzdálenosti mezi Polským divadlem a Impartem jsme stihli s Michalem Kratochvílem sledovat pouze hlavní koncerty festivalu JnO v Polském divadle, které uvedl Wojtek Siwek a Leszek Możdżer, dlouholetý umělecký ředitel festivalu.

První kapelou středečního koncertu bylo Marcin Pater Trio & Leszek Możdżer ve složení Marcin Pater – vibrafon, Mateusz Szewczyk – kontrabas, Adam Wajdzik – bicí a host Leszek Możdżer – piano. Autorské skladby Marcina Patera, naplněné až po okraj emocemi a bezmeznou energií, nadchly zcela zaplněné divadlo. Hudební zážitek ještě významně povýšil host Leszek. Velmi milé úvodní překvapení.

Michal Kratochvíl: Zápalem mi Marcin Pater připomínal Bernarda Maseliho, kterého jsme nedávno mohli vidět na festivalu v Dobrši. A vlastně podobná byla i energie celého tria, které předvádělo pořádně našlapaný koncert plný komplikovaných rytmů a metrů. Trio bylo samo o sobě skvělé, celý koncert však vygradoval, když se formace rozšířila na kvartet s hostujícím uměleckým ředitelem festivalu, Leszkem Możdżerem. Marcin se vyznal z obdivu k této hvězdě polského jazzu a spolu přesvědčili, že pokud se tímto směrem bude jazz ubírat, zůstane atraktivním i pro mladé generace. Přesně se trefili do mého vkusu a vystoupení jsem si náležitě vychutnal. Nebyl jsem sám, neboť mohutné ovace diváků nebraly konce a přídavek byl tedy nasnadě.

Před druhým hudebním číslem večera byly vyhlášeny výsledky třetího ročníku fotografické soutěže MK Jazz Foto na počest Marka Karewicze. V letošním roce 64 fotografů zaslalo do soutěže 187 fotografií, z nichž porota nominovala 33 nejlepších prací na závěrečnou výstavu v Impartu.

Oceněné fotografie najdete zde.

Švédská skupina RYMDEN, což znamená „prostor“, nám představila skandinávskou hudbu 21.století, plnou drsné dynamiky, rozšířených hráčských technik a zádumčivých či melancholických atmosfér. Skvělí muzikanti Bugge Wesseltoft – piano, klávesy, Dan Berglund – kontrabas a Magnus Öström – bicí se rozehráli ve velkém stylu, postupně se však jejich předávání energie zmenšovalo díky zbytečně dlouhým improvizacím.

Upřímně, ve středu se mně více líbila první polská kapela.

Michal Kratochvíl: Magnus se pokusil koncert uvést poděkováním v polštině a Dan se pochlubil, jak umí v polštině počítat. Sympatický úvod koncertu, díky kterému si ještě více naklonili polské publikum. RYMDEN mají na kontě stále ještě čerstvou desku Space Sailors, z které hned začali skladbou The Life and Death of Hugo Drax. Odstartovali pěkně zostra, pro ně toliko typickým střídáním tempa a také intenzity, což vytváří patřičné napětí a vtáhne diváka do hudby. Efekty zkreslený kontrabas dominoval této skladbě a v hudbě se neustále objevoval výrazný opakovaný motiv, do kterého se proplétaly melodie, pak se zase změnilo tempo i rytmus a skladba byla najednou úplně jinde. V další kompozici si Bugge hraje s elektronikou, aby naopak tu další This Sunday uvedl pouze procítěným akustickým pianem. Magnus bubnuje jen prsty a ospalá skladba plná atmosféry nás trochu ukolébává. Od té doby jako by koncert mírně ztratil tempo a došlo na mnohé zbytečné pokusy o originalitu, například ze strany Magnuse hraním si s různými činelky a elektronikou. Trio skladby začalo zbytečně rozbíjet do nesourodých a na mě až příliš volných improvizací. Byla to trochu škoda, síla RYMDEN je v práci s gradací a postupným rozvíjením kompozic, přičemž si neustále pohrávají s dynamikou. Zazněly pak ještě třeba Terminal One, My Life in the Mirror a jako přídavek Home run.