Festival JAZZ nad ODRĄ, Teatr Polski, Wroclaw, středa 15.9.2021
Festival, který se každoročně na jaře koná již od roku 1964, se po symbolickém ročníku 2020 rozjel naplno letos až v polovině září. Hlavní scéna se přesunula kvůli nevyhovujícímu protipožárnímu zabezpečení hlavního sálu v Centru umění Impart do Polského divadla, druhé festivalové pódium zůstalo ve dvoře Impartu, stejně jako výstava třetí fotosoutěže MK JAZZ FOTO a noční jam sessions.
Díky značné vzdálenosti mezi Polským divadlem a Impartem jsme stihli s Michalem Kratochvílem sledovat pouze hlavní koncerty festivalu JnO v Polském divadle, které uvedl Wojtek Siwek a Leszek Możdżer, dlouholetý umělecký ředitel festivalu.
První kapelou středečního koncertu bylo Marcin Pater Trio & Leszek Możdżer ve složení Marcin Pater – vibrafon, Mateusz Szewczyk – kontrabas, Adam Wajdzik – bicí a host Leszek Możdżer – piano. Autorské skladby Marcina Patera, naplněné až po okraj emocemi a bezmeznou energií, nadchly zcela zaplněné divadlo. Hudební zážitek ještě významně povýšil host Leszek. Velmi milé úvodní překvapení.
Michal Kratochvíl: Zápalem mi Marcin Pater připomínal Bernarda Maseliho, kterého jsme nedávno mohli vidět na festivalu v Dobrši. A vlastně podobná byla i energie celého tria, které předvádělo pořádně našlapaný koncert plný komplikovaných rytmů a metrů. Trio bylo samo o sobě skvělé, celý koncert však vygradoval, když se formace rozšířila na kvartet s hostujícím uměleckým ředitelem festivalu, Leszkem Możdżerem. Marcin se vyznal z obdivu k této hvězdě polského jazzu a spolu přesvědčili, že pokud se tímto směrem bude jazz ubírat, zůstane atraktivním i pro mladé generace. Přesně se trefili do mého vkusu a vystoupení jsem si náležitě vychutnal. Nebyl jsem sám, neboť mohutné ovace diváků nebraly konce a přídavek byl tedy nasnadě.
Před druhým hudebním číslem večera byly vyhlášeny výsledky třetího ročníku fotografické soutěže MK Jazz Foto na počest Marka Karewicze. V letošním roce 64 fotografů zaslalo do soutěže 187 fotografií, z nichž porota nominovala 33 nejlepších prací na závěrečnou výstavu v Impartu.
Oceněné fotografie najdete zde.
Švédská skupina RYMDEN, což znamená „prostor“, nám představila skandinávskou hudbu 21.století, plnou drsné dynamiky, rozšířených hráčských technik a zádumčivých či melancholických atmosfér. Skvělí muzikanti Bugge Wesseltoft – piano, klávesy, Dan Berglund – kontrabas a Magnus Öström – bicí se rozehráli ve velkém stylu, postupně se však jejich předávání energie zmenšovalo díky zbytečně dlouhým improvizacím.
Upřímně, ve středu se mně více líbila první polská kapela.
Michal Kratochvíl: Magnus se pokusil koncert uvést poděkováním v polštině a Dan se pochlubil, jak umí v polštině počítat. Sympatický úvod koncertu, díky kterému si ještě více naklonili polské publikum. RYMDEN mají na kontě stále ještě čerstvou desku Space Sailors, z které hned začali skladbou The Life and Death of Hugo Drax. Odstartovali pěkně zostra, pro ně toliko typickým střídáním tempa a také intenzity, což vytváří patřičné napětí a vtáhne diváka do hudby. Efekty zkreslený kontrabas dominoval této skladbě a v hudbě se neustále objevoval výrazný opakovaný motiv, do kterého se proplétaly melodie, pak se zase změnilo tempo i rytmus a skladba byla najednou úplně jinde. V další kompozici si Bugge hraje s elektronikou, aby naopak tu další This Sunday uvedl pouze procítěným akustickým pianem. Magnus bubnuje jen prsty a ospalá skladba plná atmosféry nás trochu ukolébává. Od té doby jako by koncert mírně ztratil tempo a došlo na mnohé zbytečné pokusy o originalitu, například ze strany Magnuse hraním si s různými činelky a elektronikou. Trio skladby začalo zbytečně rozbíjet do nesourodých a na mě až příliš volných improvizací. Byla to trochu škoda, síla RYMDEN je v práci s gradací a postupným rozvíjením kompozic, přičemž si neustále pohrávají s dynamikou. Zazněly pak ještě třeba Terminal One, My Life in the Mirror a jako přídavek Home run.