Digitální label Ma Records se sídlem v Praze, který se soustřeďuje na tuzemskou experimentální a progresivní hudbu napříč žánry, vydal nedávno dva vskutku pozoruhodné tituly! Nejdříve debut brněnského uskupení Endemit a posléze album pražské úderky Tryptych, v níž ale hrají dva Slováci…
Endemit: Poslední dobou je to delší dobu špatný
První album kvarteta ENDEMIT nese titul v zappovském duchu: „Poslední dobou je to delší dobu špatný“. Příznačný, neboť v hudbě je patrná nadsázka, humor a radost ze hry. Nahrávka sestává ze šesti skladeb, svěžích, vrstevnatých, plných aranžérských a instrumentálních fines. Všechny se vyznačují hutným, až nelítostným tahem, a zároveň propracovaností, která by slušela kterékoli prog-rockové veličině. Způsobují to dvě kytary, s nimiž řádí Zdeněk Butula a Vít Beneš, hnáni kupředu zatvrzelou rytmikou tvořenou baskytaristou Vladem Micenkem a bubeníkem Erikem Hejtmánkem. Ačkoli se nepouštějí, jeden jako druhý, do bůhvíjakých sólových výletů, posluchač má pocit, že se tu odehrává jeden velký, vzkypělý instrumentální trip. V úvodní skladbě „Cukor (Bílá dieta)“ se mísí minimalismus s psychedelií a noise, „Skunk (Felixovy slzy)“ je sycen funky, jazz-rockem až art-rockem. V „Bovarydisco (Nářky z Brněnky)“, mimochodem nejdelší skladbě alba (8:07), kytary zprvu soustruží jakýsi zahuštěný ambient, aby se posléze vyrojily svižné minimalistické propletence, rytmické špinavosti a rozklížený vokál hostující Jany Vondrů. „Cadillac (Surfování na prstenci Jupitera)“ působí jen zdánlivě monotónně; jde o podivuhodnou repetetivní figuru, jež se téměř nepostižitelně rozvíjí. Zvukovými divnostmi ve změti i v tažném rytmu čehosi jako kvazidisco a s proměnami, průniky a průměty kytar jsou naplněny „Čtyři pohody (Jak to zní, když Jarda sní)“; snad si to harmonizátor Jaroslav Dušek bude mít kdy poslechnout, haha. A závěrečná „Sladká gorila (Takhle chilluje Santa v létě)“ je pro změnu líná, doom-jazzová…
Tryptych: Trypotheque
Album s názvem „Trypotheque“ tria TRYPTYCH je v podstatě též první, pokud by se ovšem nepočítala živá nahrávka „Live at the MsKs Hnúšťa“ slovenského Dua Pilot z roku 2016 (vydal label Signals From Arkaim). Tam hráli nynější členové Tryptychu Vladimír Mikláš (kytarista, na albu Pilota ale v roli cimbalisty) a bubeník Dušan Černák. Poté se k nim, už v Praze, připojil Miloš Klápště, basák a hráč na syntezátor. Vznikl tak Tryptych. Pakliže se podívám na numerologické vyjádření čísla 3, což nikdy nečiním, ale v jejich případě to udělám, neboť si na trojce hodně zakládají, zjišťuji tyto významy: mentální schopnosti, studijní potenciál, bystrý intelekt, energii, chápavost, vnímavost, pojmovou představivost, originalitu, radost ze života, sílu, nezávislost, jistotu a svobodu. Toto vše se dá v plné míře vztáhnout na hudbu, jež prýští z „Trypotheque“. Onu jedinečnou směs jazzu, progresivního rocku, ambientu a noise sami protagonisté označují jako dark fusion. Nejde ale explicitně o tíživou temnotu, spíše o drsnost a divnost; aktéři jsou k posluchačům místy dokonce neobyčejně laskaví, neboť jim nejsou cizí hravé riffy, chytlavá melodie a jazzová měkkost. Ovšem vše je umně smícháno s převažujícím nemilosrdným zvukem do sedmi vesměs třaskavých a třesk(r)utých skladeb, které posluchače nenechají vydechnout a uším odpočinout. Hned v úvodní, dvanáctiminutové skladbě „The Graveyard“ jsou karty jasně rozdány: psychedelický opar, výbušné bicí, propracované, proměňující se repetetivní figury a plástve, výrazné motivy, riffy, které trio doslova chrlí, strhující sólo (zde syntezátoru). „Marked for Death“ se vyznačuje proměnlivou dynamikou, zvukovou hustotou a intenzitou spíše art-rockového charakteru, kde v sólové erupci exceluje bubeník. „The Last Mission“ je naopak lahodnější, díky kytaře jazzovější, včetně sóla, posléze ústící ale do zahuštěného, šťavnatého jazz-rocku. Nejúžasnější sólový part má bubeník v razantní osmiminutovce „Mercenaries of Justice“, jinak plné kytarových poryvů a syntezátorové rozpustilosti; Černák zde opravdu hraje, a to široce rozmáchlým stylem! Hustá jazz-rocková progresivita i měkkce lahodný klávesový ponor zdobí „Hard To Kill“, ve skladbě „In Flames“ se mísí zase příjemně najazzlé plochy s crimsonovskou gradací. V závěrečném tracku „Glimmer Man“ se pojí rytmická hravost s jazzovou polohou, hard-rockovými riffy a vskutku rafinovanou gradací…
Obě alba zasluhují tu nejvyšší pozornost!