Štefan Szabó: Kytaru chci podrobit až mikroskopickému zkoumání

Slovenský kytarista ŠTEFAN SZABÓ, rodák z Rimavské Soboty, absolvent brněnské HAMU, v současné době student Rhythmic Music Conservatory v Kodani, patří k největším nadějím jazzové avantgardy v srdci Evropy. Dlouhodobě hraje se saxofonistkou Michaelou Turcerovou, a to nejen v Duu uOuO, ale též v triu Szaturma, na které navázala trojice KIN. Originální hudební jazyk postavený na neobvyklé instrumentaci, kdy chybí tvrdící basová linka, je tu sycený jedinečnými přístupy ke kompozicím se šťavnatými dávkami nejsoučasnějšího jazzu, volné improvizace a soudobé vážné hudby. Rozhovor se uskutečnil v Banské Štiavnici během úvodního ročníku festivalu improvizované hudby N:Ear, jehož je Štefan dramaturgem.

Jak se zrodil nápad udělat v Banské Štiavnici takový festival?

Hlavním organizátorem je místní kulturní centrum Eleuzína. Já tu párkrát hrál a Marek Pavlík, který tady organizuje hlavně literární dění, vernisáže a různý workshopy, mě požádal, jestli bych tady nedělal hudební dramaturgii. Během ledna, v tom nečase okolo korony, pak padlo rozhodnutí udělat letní festival; který by se ale neudál jen v Eleuzíně, ale na více místech ve městě, kulturně spřízněných. Takže to, co se děje celoročně, bychom udělali v téhle zúžené, koncentrované, třídenní podobě.

Jako hudební dramaturg jsi využil svých kontaktů nejen ze slovenské scény, ale přivedl jsi díky studiu v Kodani také zahraniční muzikanty. Takže je nabíledni, když se zeptám, jak dlouho tam studuješ?

Jasně, na festivalu se tak objevili dánští a další muzikanti, kteří v Kodani studují. Ale stejně dobře znám ze studií v Brně na Janáčkově akademii taky českou scénu. Na Rhythmic Music Conservatory mám za sebou zatím roční stáž a během té doby jsem poznal spoustu muzikantů, z nichž mnozí jsou přímo mými spolužáky v ročníku, jako Margaux Oswald a Hein Westgaard.

Mohl bys tu školu přiblížit? Jak to tam funguje?

Studium zde není zaměřené na nástroj, na hru na něm, ale na způsoby performance. Takže je tu se mnou třeba bubeník, raper, popová písničkářka. Samozřejmě jsi předtím musel přesvědčit přijímací komisi, že na to máš. Měl jsem tady třeba předmět nazvaný Krocení svého hudebního draka; což zní velmi ezotericky, ale jde tu o studii kompozice. Tedy: jdu komponovat skladbu, beru si papír a pero, a mám najednou nespočet možností, co s tím. Ale nejdůležitější je vědět, jakou skladbu chci udělat, o čem bude, a tudíž musím najít ten nejlepší způsob, abych dosáhl výrazu a obsahu, který chci. Takže si musím stanovit jistá omezení, bariéry, nemůžu se rozmáchnout jen tak. Prostě strukturovaná zadání; použijte třeba serialismus, dodekafonii a podobně. Mnohé jsem znal, třeba při psaní divadelní hudby, ale některé dosud nepoužil, jiné bylo dobré si připomenout.

Takže na té škole není striktně vyžadována jistá instrumentální úroveň studenta?

Ne, vůbec ne. Je to tady hodně otevřené. Pro mne to byla až šoková terapie, je to fakt zcela jiná škola, funguje to tady jinak než kdekdoli jinde na konzervatoři nebo hudební akademii. Připomíná to spíše uměleckou školu, třeba výtvarnou. Řekneš, že se chceš naučit to, či ono, a pak už jen záleží na tobě.

Kdo byli a jsou tvými pedagogy?

Na individuální hodiny jsem si vybral Lotte Anker, se kterou jsem řešil hlavně způsoby volné improvizace, takže jsme spolu hráli hodně často v duu. Druhý semestr jsem měl Simona Toldama, dánského pianistu. Ty jsem si vysloveně zvolil. Mým hlavním lektorem byl Jacob Anderskov; s ním jsme se střetávali ve skupině na týdenní bázi a rozebírali svoje skladby, proces tvorby. A pak jsem tu měl předměty, kde mi byli pedagogové přiděleni. Třeba Deep listening, což byl poslech na principu meditace, nebo třeba práce s tělem, uvolňování, co s trémou, mixování atd.

Absolvoval jsi tu již nějaký koncert, byla provedena nějaká tvoje práce?

V červnu tu byla provedena jakási moje polograficky psaná, textově notovaná půlhodinová skladba pro dvě kytary, dva saxofony, bicí nástroje, perkuse a sampler. Všechny ty muzikanty samozřejmě znám, sám jsem si je tady na škole k provedení vybral. Její tvorbu jsem konzultoval se Simonem Toldamem. Ta kompozice se jmenuje „Un animit unit“, čili něco jako „Celistvost v jednotě“, a byla napsána právě pro tyto specifické hráče, improvizátory se slovanskými a severskými kořeny. Kromě mně a Heina Westgaarda u kytar to byli Michaela Turcerová s altkou a barytonsaxofonem, Slovinec Luka Zabric s altkou, norský bubeník Ivar Myrset Asheim a u sampleru Matúš Mordavský. Ten nahrál každého muzikanta zvlášť a pracoval pak s těmi zvuky dál.

Teď tě čeká poslední rok studia, magisterský, jest tak? Zakončíš ho jakou absolventskou prací? Pracuješ už na něčem?

Ano. Ale zatím nemám nic na papíře, jen v hlavě. Teď nemusím být až do ledna v Kodani, takže můžu začít komponovat a vybírat lidi, kteří na tom se mnou budou dělat. Mám dva lidi, které jsem oslovil. Tím prvním je Keith Rowe, britský kytarista, který v šedesátých letech jako jeden z prvních perforoval kytaru. Před čtyřmi lety dělal na Slovensku workshop, pro mne to bylo dost zásadní. Chtěl bych se věnovat všem těm preparacím kytary, které mne jako interpreta posunou zase o kus dál. Bude to spíše taková laboratorní práce, hledání nových zvuků. A druhým člověkem bude slovenský skladatel Adrián Demoč. Mou pohnutkou je napsat smyčcový kvartet s elektrickou kytarou. Nemělo by to být tradičně notované, protože by to měli interpretovat spíše improvizátoři plus já s kytarou.

A téma? Idea?

Chtěl bych to věnovat svému dědečkovi, který byl v mé rodné Rimavské Sobotě židovským primášem. Já ho nikdy nepoznal. Vedle cimbálovky hrál taky klezmer. Ten kvartet ale nebude ovlivněn židovskou muzikou, ale něčím jiným, co se v naší rodině traduje. Béla Bartók měl druhou ženu právě z Rimavské Soboty a povídá se, že můj děda chodil k jejich dveřím poslouchat, když slavný skladatel hrál nebo komponoval. A Bartók napsal mnoho krásných smyčcových kvartetů. Tak odtud je moje inspirace. Měla by to být pocta člověku mé krve, kterého nyní objevuju, a Bartókovi a mému rodnému městu.

Zmínil jsi, že děláš divadelní hudbu.Oč jde?

S bubeníkem a vibrafonistou Jánem Fialou hrajeme živou muziku k loutkové pohádce „Divočiny“ nezávislého divadelního seskupení Odiv. Taky jsem zkomponoval a nahrál hudbu pro divadelní soubor Veteš k představení „Telma a Hajda“ na motivy filmu „Thelma a Louise“, kde pak udělal působivý sound design David Petráš.

A kromě divadla další tvůrčí aktivity?

Smyčcový kvartet s kytarou už jsem zmínil. Na konci června vyšlo na bratislavské značce Weltschmerzen elpíčko improvizačního Kolektivu Ruiny „Silo“; je to záznam z několika sejšnů v industriálním prostoru bývalého cukrovarnického a pivovarského sila v Rimavské Sobotě. Já, Míša Turcerová a David Petráš. A po skončení studií bych se chtěl uzavřít před okolním světem a věnovat se studiu kytary, ten nástroj bych chtěl podrobit až mikroskopickému zkoumání; možná to vyústí i v nějakou nahrávku. V Kodani vzniklo trio jménem A Formal Decay, kde je se mnou saxofonista Luka Zabric a bubeník Ivar Myrset Asheim. Kromě koncertování máme taky hodně materiálu z nahrávacích sejšnů v kodaňské škole, což by stálo za vydání. Ale nechci chrlit desky za každou cenu, potřebuje to dozrát.

A co KIN?

Na říjen chystáme velké turné, dvoutýdenní, ale kdo ví, co bude. Nechci to zakřiknout. Na listopad máme dokonce hraní na Islandě. Příští rok na jaře se pak rýsuje nahrávání nového alba. A také třitýdenní rezidence ve švýcarském Poschiavu v Alpách na začátku léta. Ale snažím se na to úplně nemyslet, protože už jsem zažil kvůli pandemii tolik odkladů. Je to v kalendáři, ale to je zatím tak všechno.

Poslední otázka: Které jedno jediné album by sis vzal na opuštěný ostrov?

Nirvana – Unplugged In New York… Zásadně mě ovlivnila, opravdu.

Moc děkuju za rozhovor, Štefane, a držím palce!