Rozhovor s Margaux Oswald a Heinem Westgaardem

Naposledy editováno:

Švýcarská klavíristka a improvizátorka MARGAUX OSWALD a norský kytarista a skladatel HEIN WESTGAARD jsou sice spolužáky na Rhythmic Music Conservatory v Kodani, a dokonce jsou životními partnery, ale jejich tvůrčí aktivity jsou víceméně odděleny. Proto i v červenci na festivalu improvizované hudby N:Ear v Banské Štiavnici vystoupil každý za sebe. A byly to skvělé koncerty!

Jak dlouho již studujete v Kodani a jaké obory?

Margaux Oswald: Čtvrtým rokem klasickou hudbu, nyní také improvizaci.

Hein Westgaard: Také čtvrtým rokem, a to komponování a improvizaci.

Co je pro vás při improvitaci nejdůležitější? Čím se necháváte inspirovat?

Hein: Je to absolutní uvolnění. Vzdát se všech očekávání, nepřemýšlet o tom, jak bude performance vypadat. Ale musím poslouchat, co hraju, musím reagovat okamžitě na podněty vyplývající ze hry. A samozřejmě taky na zvuk.

Margaux: Pro mne je nejdůležitější uvědomění si prostoru, ve kterém hraju. Jestliže si uvědomím, kde hraju, mohu pak s tímto prostorem hrát, mohu se mu přizpůsobit.

Reagujete také na publikum? Korigujete svoji hru, pokud zjistíte, že publikum není náležitě naladěno či je dokonce negativní?

Margaux: To je těžká otázka. Nejčastěji se setkávám s tím, že publikum je nepozorné, že je nedostatečně uúčastněné, že neposlouchá. Pokouším se to změnit ani ne tak samotnou hrou, jako maximalizací vlastní koncentrovanosti, znásobením energie. A přenést to tak na ně. Musí dojít ke kumulaci energie mezi mnou a publikem. Nemůžu si hrát jen to svoje bez napojení. To bych posluchače nebyla schopna upoutat.

Hein: V Kodani publikum většinou není vůči improvizované hudbě naladěno nějak negativně; buď je neutrální nebo, a to nejčastěji, je vyloženě pozitivní. Zpětná vazba bývá živá, takže se mi tu hraje dobře. Naučil jsem se také jednu fintu, a to od velkých řečníků, schopných upoutat stovky, tisíce posluchačů. Oni si vyberou jednoho jediného člověka, a k němu mluví. Toto umění jsem přenesl do své hry a funguje to. A samozřejmě důležitá je, jak už řekla Margaux, energie na pódiu, to soustředění, bez něhož nelze očekávat vstřícnou odezvu posluchačů.

A co řemeslná stránka? Máte hodně naposloucháno, natrénováno? Nebo další podněty hledáte jinde?

Hein: Hudba, kterou hraju s tímto triem, je hodně idiomatická. Vzešlá z kompozičního procesu, s kytarou v ruce. Nesnažím se cíleně hrát to, či ono, ve stylu tohoto či tamtoho. Všechno, co jsem naposlouchal, a nebylo toho málo, všechno, co jsem se naučil, vyplyne během tvůrčího procesu samo od sebe. Hodně jsem studoval Bacha, kvůli kontrapunktu, ale v mojí hře Bach není. Mám v sobě široké spektrum hudby, ale já musím nalézt tu svoji, musím se vyjadřovat svým vlastním, osobitým způsobem, najít jen a jen svoji tvář.

Margaux: Hrála jsem hodně skladby Mortona Feldmana, tedy vyloženě abstraktní hudbu. Soudobka, klasická hudba, jazz, rock, punk, metal, reggae, neo-soul, hip hop – to všechno je v mojí hře. Ale nedávkuju to, ani na to vůbec nemyslím, když improvizuju; inspirace jsou spontánní, vyvěrá to ze mne přirozeně. A já to nechávám volně plynout.

Máte již na kontě nějaké nahrávky?

Hein: Na podzim bych měl natáčet debutové album s tímto mým triem, vyjít by mělo na jaře. Jinak existuje řada nahrávek pod názvem Copenhagen Duo Series, které v lockdownových časech pořídil na škole v Kodani pianista Alex Ventling, jenž spojuje preparovaný klavír s různými nástroji, takže i s kytarou, a tudíž taky se mnou. Zdá se mi to hodně podařené. To by stálo za vydání.

Margaux: Před dvěma lety vyšlo EP “Two Plus Two Is Three” v triu s Joelem Henrysonem a Wilmou Wall, jsou tam čtyři skladby. Nějaké pracovní nahrávky jsou s novým triem, kde se mnou hrají opravdu hvězdní muzikanti, saxofonista Sture Ericson a bubeník Håkon Berre. Mohlo by z toho také něco být. Co ale vím najisto: v prosinci mne čeká natáčení sólového alba. Držte mi palce.

Rozhodně držím!

A poslední otázku jsem si vypůjčil od Marcela Prousta: Které jedno jediné album by si každý z vás vzal na opuštěný ostrov?

Margaux (chvíli přemýšlela, pak vychrlila): Bill Evans Trio – Live in Buenos Aires – Vol.3, 1973.

Hein (přemýšlel dlouho, opravdu usilovně, ale pak to vzdal; odpověděl mi až druhý den, po koncertě): Bob Dylan – Blonde On Blonde!

(foto: archiv, Ján Viazanička)