Kytarista DAVID DORŮŽKA patří k nejvytíženějším a nejrespektovanějším jazzovým instrumentalistům nejen na tuzemské jazzové scéně. Tento rozhovor vznikl po zahajovacím vystoupení prvního ročníku festivalu improvizované hudby N:Ear v Banské Štiavnici, kdy se český jazzman představil v duu s polským kontrabasistou Michalem Barańskim…
Davide, ty jsi bytostný lyrik, je to tak?
To asi ano, bude to tak. Ale v poslední době jsem přitvrdil, některé nové věci, které jsem udělal, jsou ostřejší. Ale celkově platí, že lyrik jsem.
Zpočátku tvojí kariéry jsem měl vyloženě pocit, že jsi introvert, totálně ponořený do sebe. A tak se chci zeptat na tvoje kytarové vzory. A nakolik určovaly tvůj muzikantský vývoj?
Měl jsem svoje vzory, jasně, ale ty se pořád měnily. A já se měnil s nimi, tedy do jisté míry. Když mi bylo deset a já začal s kytarou, byl to Karel Kryl. V jedenácti Keith Richards, ve dvanácti Jimi Hendrix, pak možná Chuck Berry, taky Robert Johnson, od čtrnácti Pat Metheny a Wes Montgomery. Ti dva mne drželi několik let, byli pro mne zásadní, když jsem začal s jazzem. Hltal jsem jejich groovy, samozřejmě taky harmonii a v případě Methenyho melodické bohatství. Pochopitelně i způsob improvizace. Ale taky jsem sledoval hráče na jiné nástroje, hlavně Johna Coltranea.
Ve tvých improvizacích slyším též Billa Frisella, hlavně v uchopení lidových témat…
Samozřejmě, poslouchám ho velmi intenzivně už léta. Hlavně zvukově je pro mne nesmírně inspirativní, považuju ho za nejvýraznějšího kytaristu vůbec ve světě. A nejen pro to, co umí se zvukem, ale taky kvůli jeho úsporné hře. Zahraje tři akordy, a ono to stačí. A je hráčem univerzálním, hrál s tolika lidmi, a vždycky to funguje. A fascinuje mne jeho přístup k nástroji. On má něco, co má jen pár lidí; Monk to měl, Coltrane taky, Miles to měl. Zahraje ten nejjednodušší akord, a má v tom jakousi magii, mystiku. A nejde tam o nějaké intelektuálno, nějaké strašně moc promyšlené věci, je tam prostě takové to silné kouzlo. To se ale nedá popsat.
Já to z tvojí hry cítím také. Co v tobě vlastně probíhá, když začneš improvizovat? Ty si při tom někdy i pobrukuješ, podobně jako Keith Jarrett, takže se dá předpokládat, že opravdu tvoříš v reálném čase. Že to jde z tebe. Takže v tom přece musí být intelektuálno, ne?
Ale to nestačí. Nevím, jak je možné, že někdo zahraje třeba h-moll, a není to jen ten akord h-moll, ale je v tom celý vesmír.
Má na kvalitu improvizace vliv také suma naposlouchaného a natrénovaného?
Ano, to pomůže, je moc důležité mít technickou průpravu, spoustu naposlouchaného, nastudovaného. Ale pak je tu to kouzlo, něco nedefinovatelného navíc. Já jen vím, kdy to tam je a kdy není. Ale co to vlastně je, to nevím.
A co momentální nálada? Rozpoložení? Hraje roli?
To taky, ale není to podmínkou. Pomůže několik věcí: když se člověk nebojí, když nemá žádné očekávání, a když na nic nemyslí.
Když na nic nemyslí? Já se domníval, že chceš do svojí hry dostat nějakou svoji představu, nápad, myšlenku…
Ne, opravdu, základ je nic nechtít. Když něco chci, pak je to první věc, která se sice stane, ale jen proto, že to chci. Nic víc v tom pak ale není.
Tak teď už naplno chápu Rashieda Aliho, který tvrdil, že hudba proudí zhůry a on ji jen zprostředkovává…
Ano, to je přesně ono. Mám za sebou teď natáčení s Jeffem Ballardem a ten mi vyprávěl, co mu kdysi dávno řekl Billy Higgins, bubenická legenda. Jeff si mu stěžoval, že mu nejde hraní, že nemá inspiraci, a Higgins mu řekl, že my, muzikanti, jsme jen něco, čím má ta hudba protékat. Že jsme něco jako nádoby na hudbu, která proudí kolem nás, a úkolem hudebníka je, aby ta nádoba byla furt čistá. Aby mohla ta muzika nepřetržitě týct. Myslím si, že je to naprosto výstižný.
Možná budu na tebe působit jako umanutý, ale zeptám se na totéž jinak: Co se děje ve tvé hlavě, srdci a prstech, když improvizuješ, když se vydáváš do neznáma? I když cítíš, že to proudí zhůry?
Já to opravdu nevím. Když cvičím doma, nebo učím, tak to dovedu popsat. Mnoho let jsem se věnoval tomu, abych hudbě porozuměl. A stále studuju jazzovou historii. Je tak bohatá, že nemůžu nikdy skončit. Snažím se pochopit, jak hudba funguje. Učím se ovládat s největší citlivostí melodii, pochopit harmonii, pochopit rytmus. To je nekonečná práce. A odpovím také trochu jinak. Zásadní věc v tu chvíli, kdy hraju, je to, že se změním v posluchače, a stávám se tak na tvorbě jakoby nezúčastněný. Abych hrál jen to, co slyším. A vůbec nad tím nepřemýšlel. Samozřejmě musím být rozehranej, musím být po všech stránkách ve formě, musím do nějaké míry znát tu hudbu. Ideální je přestat přemýšlet a jen vnímat hru z odstupu, jakoby zpovzdálí, a pak už si ta hudba sama řekne, co chce. Je to stejné, jako když spisovatel píše román. Musí se napojit na intuici. To je hlavní. Ta ho pak sama vede a směřuje k tomu správnému. To je vlastní veškeré umělecké tvorbě.
S kým ze světa jazzu by sis rád ještě zahrál?
Těch lidí je strašně moc. A bojím se je jmenovat, abych je nezahnal. (smích)
A teď taková proustovská otázka: Které jedno jediné album by sis vzal na pustý ostrov?
Kdyby jich mělo být aspoň deset, hned je budu jmenovat. Ale jedno? Je tisíce důvodů jmenovat to či ono, ale hned naskočí jiné, a s tím otázky, proč zrova tohle, a ne tamto?
Tak jinak: Které album bylo pro tebe iniciační? Že ses po jeho poslechu rozhodl definitivně dělat jazz?
Pro mne to nebylo album, ale koncert. Když mi bylo 13, tak mne táta vzal na koncert skupiny Oregon. Poprvé jsem viděl na vlastní oči, jak muzikanti improvizují v jiném modu, než bluesovém nebo rockovém. A Ralph Towner, geniální kytara! Hodně silný zážitek, který si pamatuju dodnes.
Poslední otázka, a doufám, že na ni bude dlouhá odpověď: Co připravuješ? Na čem děláš?
Je toho strašně moc, takže odpověď bude opravdu dlouhá! Letos mám asi rekord v natáčení desek, protože zrovna dělám na sedmi CD! Pět už jich je natočeno, dvě se chystají. Jednak je to nová deska v triu s Jeffem Ballardem, jak jsem už zmínil, a s Piotrem Wyleźolem. Všichni tři jsme přispěli autorsky, vyjde to příští rok na novém labelu, který založil Vilém Spilka. Je to hodně elektrickej projekt. Hodně elektrickejch kláves, ale takových těch retro, analogových. Zatím to nemá název. Pak jsem natočil dvě alba s písničkářem Oldřichem Janotou. Jeho nové skladby. Je tam Míra Honzák na basu, Vítek Křišťan na klávesy a Luboš Soukup na klarinety. Vydává si to sám Janota. Víc toho neprozradím, ale bylo to pro nás pro všechny hodně inspirativní. Teď na konci srpna budeme na šňůře s takovou islandsko-americko-francouzsko-českou partou, kvartetem bubeníka a autora hudby Scotta McLemorea, Američana, který už ale hraje 15 let na Islandu. Jsou tam dvě kytary, se mnou Hilmar Jensson, Islanďan o generaci mladší, který má třeba několik desek s Jimem Blackem nebo Arvem Henriksenem. Je hodně ovlivněný newyorským downtownem a experimentální skandinávskou scénou. Za basou je pak Nicolas Moreaux. Budeme hrát ve Vídni v Porgy&Bess, taky v Brně a Praze. A bude z toho nahrávka. Před dvěma lety už jsme spolu hráli, a to na Jazzahead! v Brémách. Tak na to se moc těším. Marta Kloučková, se kterou taky hraju, chystá nový autorský program. A brzy se to nahraje. S Agou Zaryan máme už hotový taky nový autorský program a bude se natáčet. Ten projekt je v novým triu, představíme se s ním 3.října v Praze v Jazz Docku na festivalu Americké jaro. Dvě kytary a zpěv. Tím druhým kytaristou je Szymon Mika, fakt výborný hráč. Písně vznikly na poezii Sarah Teasdale, americké básnířky z první poloviny 20.století. Mělo to být natočeno už před půldruhým rokem, ale přišel covid. Mám taky novou kapelu, trio s flétnistou Robertem Fischmannem a bubeníkem Martinem Novákem. Zaměřujeme se na hudbu vycházející ze židovské tradice. Měli jsme zatím jediný koncert na jaře ve Španělské synagoze na festivalu Věčná naděje.
Natočil to mimochodem Český rozhlas Vltava a je to k mání na Youtube. Chceme udělat desku autorských věcí. Nakousl jsem to už na své poslední desce, kde jsou dvě moje skladby inspirované židovskou hudbou. Bude s tím ještě spousta práce, protože to nástrojové obsazení elektrická kytara, flétna a perkuse skýtá hodně možností. Je to teď pro mne hlavní zájem, tomu se chci teď přednostně věnovat.
Děkuju za rozhovor, Davide, a držím palce!
(foto: archiv, Ján Viazanička)