Festival N:Ear v Banské Štiavnici aneb Stoupání vzhůru, propocené spočinutí a opojné klesání
Czajka & Puchacz

Festival N:Ear v Banské Štiavnici aneb Stoupání vzhůru, propocené spočinutí a opojné klesání

Jak už jsme vás před časem informovali, proběhl v Banské Štiavnici ve dnech 22.- 24.července první ročník mezinárodního festivalu improvizované hudby N:EAR. A nesmírně rád již úvodem konstatuji, že navýsost svobodná hudba (a též poezie a výtvarné umění) splynula s malebně historickým i syrově krásným hornickým městem na Slovensku s plnou silou. Stoupání vzhůru, propocené spočinutí a opojné klesání…

Festival N:Ear v Banské Štiavnici aneb Stoupání vzhůru, propocené spočinutí a opojné klesání

Festivalové dění kypělo na čtyřech místech, vesměs v centru města blízko sebe, v jakémsi magickém trojúhelníku. Ten tvořily Kulturní centrum Eleuzína, ZUŠ a Art Café. Čtvrté pódium, a to open-air, se nacházelo v kulturně-turistickém centru Hájovňa v horském sedle Červená studňa (Štiavnické vrchy) dva kilometry nad městem. Při cestě vzhůru se míjel rodný dům světoznámého fotografa a dokumentaristy Deža Hoffmana (1912-1986). Vězte, že díky právě jeho fotoaparátu se staly veřejně známými kupříkladu tváře členů Beatles, Rolling Stones a Shadows v samotných jejich počátcích. V Londýně od poloviny padesátých let fotil totiž pro hudební týdeník Record Mirror, posléze Billboard; spolupracoval také s Daily Mirror a The News Chronicle. Památný pokoj s jeho fotografiemi a dalšími artefakty byl v jeho rodném domě otevřen, zaplaťbůh, díky občanské aktivitě teprve před necelými dvěma lety…

Na druhém břehu

Hudební festivalové dění zahájila dvojice David Dorůžka a Michal Barański v Eleuzíně. Český kytarista (můžete se těšit na rozhovor) a polský kontrabasista se sice z pódií znají dobře jako spoluhráči z kapely polské zpěvačky Agy Zaryan, ale takto v duu hráli zcela poprvé. Zahájili lyricky rozkvetlou Dorůžkovou skladbou „Homeland Elegy“, v níž se oba aktéři střídali v nádherných chorusech. Poté následovala řízná, freejazzově laděná hardbopovka Ornetta Colemana „Mind And Time“, jež zůstala až do přídavku v podobě bebopové svižnůstky Buda Powella „Wail“ jako jediná stranou převažujícího lyricky a zvukomalebně melodického výraziva. O to více vynikla především jarrettovsky laděná kytarová hra Dorůžky, který si také občas při improvizacích pomohl pobrukováním. Což je zároveň jasným důkazem bezprostředního tvůrčího procesu, jenž zdobil koneckonců celé vystoupení obou protagonistů. A to nejen autorským baladám, ale také úpravám písní amerických písničkářů či moravského folklóru; nechyběly exprese, rozvolněná zvukomalba, melodické bohatství, intenzita i meditativní ponor. Za vrcholný zážitek považuji uchopení písně „Druhý břeh“ z repertoáru Oldřicha Janoty.

Večer pak v Hájovně doslova a do písmene řádilo české trio Jungle Debris. Baskytarista, kontrabasista a elektronik Luan Gonçalves, saxofonista Martin Debřička a bubeník Jakub Švejnar rozpálili horský vzduch do ruda. Vypjatě hravá zvuková brutalita se mísila s minimalismem, ambientem, volnou improvizací i neotřelou kompoziční výstavbou a její následnou dekonstrukcí. Tato úderka má za sebou několikadenní nahrávací sejšn v pardubickém Divadle29, takže nezbývá než se těšit na album!

Severská vichřice

Druhý den se nejdříve zaskvěla švýcarská klavíristka a improvizátorka Margaux Oswald, jež v současné době studuje v Kodani (také s ní bude rozhovor). S nástrojem v sále ZUŠ doslova srostla, tvořila s klavírem jeden jediný živoucí organismus plný emocí. Proměnlivě houstnoucí minimalistické plochy se střídaly s meditativními ponory a freejazzovými bouřemi. Střípky melodií hladily i zraňovaly, tóny v nižších polohách zurčely i klokotaly, vysoké se pak ocelově zařezávaly do uší. Imprese oproštěných, krystalicky čistých tónů se nořily do hutného spodního dronu, posléze preparované znepokojovaly, aby pak rozdivočelé drtily nemilosrdně vypjatou expresí…

V Hájovně do lesů zněla večer dvě neobyčejná mezinárodní uskupení. Hein Westgaard Trio vzniklo v Kodani v roce 2017. Založil jej norský kytarista a skladatel Hein Westgaard, jeho spoluhráči (a zároveň spolužáky) jsou kontrabasista Petter Asbjørnsen (taktéž z Norska) a dánský bubeník Simon Forchhammer. Jedna z nejvýraznějších mladých severských kapel se ve svojí experimentální hudbě nechává inspirovat nejen volnou improvizací a jazzem, ale též country, rockem, folkem a klasickou hudbou. Trio všechny tyto prvky dokáže přetavit do svébytného tvaru, kdy posluchač nepozná hranici mezi částí komponovanou a improvizovanou. Hudba působí značně rozvolněně, až intuitivně, přičemž vzniká obrovské napětí mezi kypící kytarou a elastickou, zdánlivě nezúčastněnou rytmikou. Westgaard mi občas připomínal německou freejazzovou legendu jménem Uwe Kropinski, jehož první dvě desky ještě pro východoněmecké vydavatelství Amiga patřily k mým iniciačním co se týče objevování navýsost svobodné hudby. V jakoby bloudivé kytarové hře je i mladý Nor sycen vším, čím kdy byl a je obklopen (však o tom mluví v rozhovoru, který taktéž připravuji).

Do chladné půlnoci Štiavnických vrchů pak vpadla ženská síla. Trio Shitney bylo zformováno v Dánsku v roce 2015. Tvoří jej estonská saxofonistka Maria Faust a dvě elektronické divy, Švédka Qarin Wikström (též vokalistka) a Dánka Katrine Amsler. Jejich svěží akusticko-elektronická zvuková paleta upoutala hudební kritiky již před čtyřmi lety díky debutovému albu „Earth Core“, takže bylo nominováno v rámci Danish Music Awards na Experimentální jazzové album roku! Trojice na festivalu N:Ear hrála především skladby z čerstvé novinky, v pořadí druhé desky „Post Vocal“ (na značce ILK Music). Ambietní plochy, proměnlivě zahušťované, bobtnaly dronovými spodními proudy, techno rytmem, noisovými erupcemi a free jazzem, nechyběla ani severská romantika. V závěru se koncert proměnil v taneční extázi…

Znovu n:ear!

Třetí (a poslední) festivalový den zahájil v půdním prostoru Art Café jeden z nejvýraznějších hudebních experimentátorů na Slovensku Slávo Krekovič. Spiritus agens bratislavského festivalu současné progresivní hudby NEXT, dramaturg, pedagog, hudební producent a kulturní aktivista se představil jako elektroakustický improvizátor. Skrze generativní procesy a modulární syntezátor dokázal z počáteční zvukové změti vydolovat minimalistické struktury, zvukové koláže i monolity, včetně ambientních ploch a omamné drone music.

Pod názvem Czajka & Puchacz se skrývali slovinská klavíristka Kaja Draksler a polský bubeník Szymon Gasiorek, oba působící ale v Kodani. Jejich vystoupení hodnotím jako absolutní vrchol festivalu. V kongeniální interakci bobtnala neobyčejná směs musique concréte s hravou, nadpozemsky uvolněnou, tou nejsvobodnější formou improvizace. Bubeník skutečně hrál, zprvu si dokonce vystačil pouze s plejádou nejrůznějších wooden sticks rozdílného ladění. Pianistka zhusta využívala rozličných preparací svého nástroje, hrála i na samotné struny. Postupně se hudební tok zahušťoval samply a živou elektronikou, ke slovu přicházel také analogový syntezátor, pianistka kombinovala elektronický zvuk s akustickým. Mísilo se varhanní teplo s kovovým chladem, kontrast mezi čistotou a špínou zvuku byl až podmanivý. Střet láskyplného a brutálního objetí doslova rozpustil ponorný varhanní drone a nápodoba naturálních zvuků, především pak ptačího zpěvu. Rozhostil se všeobjímající klid. Bouřlivě vyvolaný přídavek nás všechny ale uzemnil. Dvojice do nás bez milosti naprala vskutku bizarní disco s německým zpěvem…

Festival pak uzavřela česká úderka E Converso. Ta již deset let propojuje hardbopovou a freejazzovou improvizaci s vlivy newyorské downtown scény a volnou improvizací, přičemž vzniká neobyčejně vrstevnatý power-jazz té nejvyšší jakosti. Saxofonista Michal Wróblewski, kytarista Jan Pisklák, bubeník Jan Chalupa a baskytarista Vladimír Micenko se vehementně vymezují vůči hudebním konvencím, což v Art Café ve vrchovaté míře prokázali. Jejich progresivita je ale nad očekávání sdělná. Nervní rozvolněnost i plnotučná magmatičnost jejich hudby je zahušťována též noisovou, garážovou a punkovou jíškou. Nevyhýbají se ale ani poklidným, vřelým zvukomalebným vodám…

Pevně věřím, že až se rok s rokem sejde, budu znovu n:ear Banské Štiavnici!

(Autor foto: Ján Viazanička)