V Boskovicích ožil zvuk a židovská čtvrť

Avokaduo Band, foto: Katka Trnková
Naposledy editováno:

Zvuk je pohyb, pohyb je obraz, obrazy tvoří děj. (motto festivalu)

Ve dnech 8. – 11.července proběhl již 29.ročník multižánrového FESTIVALU pro židovskou čtvrť BOSKOVICE, jenž do jedinečného jihomoravského města přilákal tisíce návštěvníků a stovky vystupujících. Jako recenzent Jazzportu jsem se pochopitelně zaměřil na jazzové a blízkojazzové dění. Jeho středobodem byl Zámecký skleník; jinak se festival odehrával celkem na deseti scénách, a nejen hudebních! A nebylo možné obsáhnout všechno zajímavé a podnětné, byť jsem se opravdu snažil…

Den první

Festivalové antré obstarala ve čtvrtek 8.července východoslovenská kapela Kaschauer Klezmer Band. Klarinetista Vlado Sidimák, umělecký vedoucí, vytvořil v Košicích jeden z předních souborů na Slovensku. Šestice muzikantů plus zpěvačka představily skladby ze svých dvou dosud vydaných alb „L´Chaim“ (2015) a „3B – from Balt through Bessarabia to Balkan“ (2019). Tradiční klezmerské melodie různých tanečních rytmů zde kombinují s balkánskou, ruskou a arabskou melodikou, čili se pokoušejí vytvořit fúzi tradičního klezmeru s prvky východoevropského folklóru a klasické komorní hudby. Jenže na můj vkus toho klezmeru bylo jaksi málo. Mám ho raději v syrovější formě. Nechyběl klarinet, akordeon a kontrabas, ale rytmickou stránku posilovala navíc viola a do melodické linky se zapojovaly další dva smyčcové nástroje (viola a housle), čímž hudba dostávala příliš silnou příchuť romské hudby a vlivu kupříkladu Bartóka. Klarinetista sice střídal také sopránový a tenorový saxofon, ale zvuk nebyl ani moderní, natož autentický. A přiznám se bez mučení, že mi neseděla ani zpěvačka; pro tento typ hudby měla až příliš školený hlas. Snad mi to odpustí, ale když interpretovala třeba písně opěvující Izrael, evokovalo to až songy oslavující Kim Ir-sena…

Pražská kapela Foxy Mama vznikla v roce 2018 a stačila se vyhrát ve výtečné trio, produkující třeskutou autorskou směs hard rocku, blues a soulu, inspirována pochopitelně hudbou šedesátých a sedmdesátých let. Ostatně s ní vloni vyhrála mezinárodní soutěž Blues Aperitiv v Šumperku. Frontmanem je tu navzdory svému mládí vskutku vynikající kytarista David Kandler s lehkoprstou doprovodnou i sólovou hrou, v níž se mísili Hendrix, Page a Winter. Jeho zpěv pak připomínal Prince. Hodně mne ta muzika bavila!

Foxy Mama, foto: Tomáš Znamenáček

Vzhledem k tomu, že do Boskovic nakonec nepřijela legenda Günter Sommer, převzala označení jazzového headlinera festivalu ikona polské jazzové avantgardy Mikolaj Trzaska. Zakladatel již kultovní kapely Miłość (miluju CD „Not Two“, které natočila živě v roce 1994 s Lesterem Bowiem) je též oceňovaným skladatelem filmové hudby, např. k filmům režiséra Wojciecha Smarzowského (např. „Volyň“ či skandální „Klér“). V Boskovicích se představil s mezinárodním kvartetem, jehož členy byli maďarský bubeník Balász Pándi (Merzbow, The Kilimnajaro Darkjazz Ensemble, Mats Gustaffson, Miro Tóth…), český trumpetista a elektronický kouzelník Petr Vrba (jistě netřeba čtenářům Jazzportu představovat, psal jsem tu o něm mnohokrát) a ukrajinský kontrabasista Mark Tokar, klíčová postava improvizované hudby ve své tolik zkoušené vlasti; mimochodem od roku 2007 je stálým členem legendárního Resonance Project Kena Vandermarka. Byl to strhující set! Koktejl free jazzu a volné improvizace, při kterém se Trzaska s altkou a basklarinetem a Vrba s trubkou a živou elektronikou náramně doplňovali, přičemž zvukovou dynamiku a vypjatost výrazu umocňovalo zabijáctví Pándiho a bezbřehá fantazie Tokarova. Ti nám, již uondaným posluchačům, zabránili pozdě večer pocítit únavu.

Na pódiu v Prostoru vybuchovala hudba, jež byla sycena odkazem tří generací jazzových improvizátorů, včetně návalů dřevného free jazzu Ornetta Colemana a Dona Cherryho. Schopnost kvarteta vygradovat již beztak vražedný tok mne omamovala a zároveň nabíjela energií. Přitom ale aktéři nezapomínali na práci s tématem a náladou, nebyla jim cizí ani ponorná meditace…

Den druhý

Tento den jsem bohužel nemohl strávit celý v Boskovicích, neboť mne čekal výjimečný koncert v Letovicích (samozřejmě reportáž v brzké době nebude chybět). Ale i tak jsem si to užil.

Prvním zážitkem bylo autorské čtení Jakuba Königa (Kittchen, Zvíře jménem Podzim), který jinak aktuálně vystavuje i svoje malby v Muzeu regionu Boskovice. Četl ze svého čerstvě vydaného románu „Vřeteno“, přičemž se sám doprovázel na kytaru. Jde o první autorův román, román o propasti, příběh dospívajícího chlapce, který pozvolna objevuje svůj prazvláštní svět a vlastně i sám sebe, když se vydá hledat ztracenou sestru. V anotaci dále stojí: Trochu young adult sci-fi, trochu psychedelie a spousta důmyslně skrytých tajemství. Stavba románového textu skutečně připomíná vřeteno, jakýsi roztočený proud projevů vědomí i nevědomí, jež na sebe narážejí, splývají a navzájem se prolínají. Místy se tu v hypersoučasné parafrázi potkává i Kafka s Cortázarem. König svojí živou a smyčkovanou kytarovou hrou zdařile umocňoval sílu textu a podařilo se mu udržet napětí po celou dobu čtení (70 minut).

Druhý zážitek mi připravil Avokaduo Band, o kterém jsem tu mimochodem již psal v souvislosti s jeho skvělým debutem „Za kousek něhy“. Naživo je tento soubor neméně uhrančivý, a to nejen trojicí půvabných a omamně muzikálních, halasovsky mladých žen (snad se to dnes ještě smí napsat?). Výtečný zpěv Anežky Matouškové, texty založené na slovních hrátkách, fúze folkového písničkářství a jazzu, smysl pro dynamiku a drama, šťavnaté sólové chorusy kontrabasistky Kláry Pudlákové, houslistky Jany Havlákové a pianisty Jana Pudláka, to vše činí z poslechu vskutku hluboký i povznášející zážitek.

Den třetí

Sobotní dění bylo pro mne ve znamení dvou koncertů, které (alespoň mně) překryly veškerý festivalový mumraj toho dne. Natolik byly jedinečné a výživné.

Našinec nemá příliš šancí slyšet až echtovně dřevnou analogovou elektronickou hudbu, a ještě k tomu ve spojení s jazzovým bubeníkem a klasicky vzdělanou houslistkou skrze volnou improvizaci! Takové je totiž německé trio Hofmann-M8-Dorsch. Čili Andrea Hofmann, jinak vynikající interpretka především barokní hudby, Matthias Macht aka M8, žák Güntera Sommera, a elektronický čaroděj Heribert Dorsch, který si obří analogový syntezátor sestrojil sám. Originální hudební jazyk vychází z totální improvizace, v níž se promítají názvuky space jazzu, free jazzu, raných Tangerine Dream, krautrocku, ambientu a techna. Všechny tři rozměrné skladby působily místy až hypnoticky, občas skoro meditativně, onde zase rozervaně, nemilosrdně, s drtivou zvukovou silou.

Hofmann-M8-Dorsch

Uthando. V jazyce národa Zuluů Láska. Sedmičlenný soubor, jejichž letošní debutové eponymní album patří k tomu nejlepšímu, co se stačilo letos v našich luzích a hájích dosud urodit. A naživo mne opět očaroval. Členové Uthanda prý sami nevědí, jak svou hudbu žánrově vymezit. Jedná se o eklektismus hudebního světa autorů jednotlivých kompozic, které spojuje nevyhnutelnost v podobě imrovizačního vyjádření. Skladby této kapely jsou barvité a sugetivní – tak se sami charakterizují. Já bych tam viděl každopádně unikátní směs free jazzu, world music i alternativy; ve skladbách se střídají nálady a výrazivo, přičemž všechny jsou hravé a nabité neotřelostmi. Některé instrumentální postupy evokovaly kupříkladu Art Zoyd, díky oběma vokalistkám (Anežka Matoušková, Kateřina Vacková), sladěným se zvukem nástrojů, se kapela přiblížila spirituálnímu jazzu šedesátých let! Základ septeta tvoří ostatně členové Avokadua, takže si i zde posluchač mohl vychutnat výborné instrumentální výkony houslistky Jany Havlákové, kontrabasistky Kláry Pudlákové a pianisty Jana Pudláka. Saxofonista Jan Michálek pak střídal saxofon (leckdy až coltraneovský) s houslemi.

Den čtvrtý, poslední

I letos se slavnostně pokládaly Kameny zmizelých, tentokrát rekordních 23 oživení jmen židovských obyvatel Boskovic, obětí holocaustu, kteří měli zůstat zapomenuti…

Na alternativní nu-folkové trio Kolektivní halucinace jsem se moc těšil. Recenzoval jsem tady jeho druhé, čtyři roky staré album „Kosti“, nesmírně silné, a byl jsem zvědavý na prezentaci jarní novinky „Reality“. Nezklamalo ani zbla! Reflexe současnosti opět neméně husinotvorné, navíc doplněné tím nejlepším z předchozích desek. Trojlístek přitvrdil, elektroniky (zdá se) přibylo, texty jsou nemilosrdnější. Reflektují současnost, kdy jsou místo sdílené reality jen oddělené sociální bubliny, k sobě navzájem nesmiřitelné. „Je to jako situace, kdy zvědavě klepete na zavřené dveře, ty se pootevřou a škvírou slyšíte podivné, děsivé zvuky, ale není nic vidět, za dveřmi je tma,“ přibližuje jedno z témat autor písní, zpěvák a kytarista Jakub Mühlfeit. „Co uděláte? Pomalu dveře zavřete, otočíte se a po špičkách se vracíte zpět. I pouhá otázka ´co je za dveřmi´ je tak zneklidňující, že si ji raději ani nepokládáte.“ Ve svých písních ale reflektuje též neuralgické body naší moderní historie, třeba ve svém domovském Kladně s rudou září („Siréna“) či sebeupálení Jana Palacha („Jan 69“). Navzdory závažnosti témat, sugestivitě textů a experimentálnějšímu zvuku jsou ale zpěvné, tudíž zasahují ještě intenzivněji…

Vystoupením dua Polansky vs Langman pro mne festival vyvrcholil. Jde o projekt violisty a zpěváka Andreje Polanského a bubeníka Emüla Langmana, kteří žijí v Praze a v Berlíně. Díky elektronickým efektům a looperu znějí jako pravověrná rocková úderka. Na české a posléze německé scéně působí již od roku 2013; nejdříve začali s vlastními úpravami písní Lou Reeda, potažmo legendární kapely Velvet Underground. Na konci roku 2019 vyrukovali ovšem s druhým albem, tentokrát plně autorským „U8“, inspirovaným děním na stejnojmenné lince berlínského metra. Z něho také pocházela většina koncertního repertoáru. Hypnotický folk-rock proměnlivé dynamiky a výrazu zdobil výtečný zpěv s perfektní angličtinou, violová hra s bigbítovým i jazz-rockovým tahem a chutí, přímočarost bubeníka i elektronické zahušťování a zdrsnění. Dvojice mne pak dorazila osobitou úpravou slavné velvetovské písně „All Tomorrow´s Parties“, z níž udělali generační vzývání

Boskovický Festival za židovskou čtvrť se po všech stránkách vydařil. Nezbývá už nic jiného, než doufat, že muzika a obecně kultura opravdu zvítězí nad všemi viry (a politiky) světa!

Autoři fotografií: Karel Šuster, Honza Walda Valík, Katka Trnková, Monika Šindelková, Tomáš Znamenáček.