Saxofonista a klarinetista MULO FRANCEL vydal 26.března další duetové album. Tentokrát s pianistkou NICOLE HEARTSEEKER. Zove se „Forever Young“. Titul alba, jež vyšlo opět na značce GLM Music, neodkazuje ani tak k samotným interpretům, protože dobrý muzikant nestárne, ale k obsahu. Tím je klasická (vážná) hudba, včetně té barokní. A ta nestárne. Zvláště, když se jí chopí kreativní instrumentalisté…
Nicole Heartseeker od 15 let studovala hru na varhany, poté i cembalo, historické klávesové nástroje a klavír. Její repertoár sahá od baroka po 21.století. Mulo Francel, jak bylo v úvodu řečeno, má bohaté zkušenosti ve hře v duu; recenzoval jsem tu třeba jeho předloňskou nahrávku s pianistou Chrisem Gallem „Mythos“. Vloni naopak exceloval v ansámblové sestavě (včetně našeho Jiřího Bárty) na albu „Crossing Life Lines“. Francel a Heartseeker společně vystupují a experimentují s fúzí historické duchovní hudby, klasiky a jazzové improvizace od roku 2007, o dva roky později vydali debutové album „Angel Affair“, kde znějí saxofon a chrámové varhany. Nahrávka „Forever Young“ na sebe tedy nechala čekat bezmála 12 let. A spojení současného hudebního vyjadřování s hudbou starých mistrů vyšlo opět kongeniálně. „Toto jsou skladby, které se mnou byly celý dosavadní život,“ podotýká Heartseeker.
Na ploše 63 minut zní 17 skladeb, zbytečně nenastavovaných; oba protagonisté vyhmátli duši každého opusu, ať už Bachova, Händelova, Vivaldiho, Massenetova, Schubertova, Schumannova či Faurého. V dialogu s klavírem slyšíte tenorsaxofon, klarinet a dokonce mandolínu; ta dokresluje italský kolorit Fracelova autorského kusu (jediného) „Mia Bella“. Z nálad jsou stěžejní kupodivu smutek, melancholie, baladičnost, něha či pokora, méně již skotačivosti, tanečního veselí a bezstarostnosti.
Všechny skladby jsou ale zpěvné, a to i ty, které jsou převážně improvizovány. Vlastně se tu nekonají žádná pronikavá překvapení, vše plyne přirozeně, příjemně, i když na můj vkus mnohdy až příliš romanticky. Překvapením je pro mne zařazení dvou niterně duchovních kusů Astora Piazzolly, a nikoli takových, jež jsou ve stylu Nového tanga, byť by to repertoár alba zpestřilo. Zato část z Bachovy „Sinfonia in F major“ má díky rytmu a klarinetu nádech tanga. Nezanedbatelný je (alespoň pro mne) objev skladatele, o němž jsem neměl dosud ponětí – improvizace „Lazy Days“ vychází z „Prelude Op.11, No.1“ Anatolije Konstantinoviče Ljadova, Rusa žijícího v letech 1855-1914 v Petrohradě…
