Je libo jazz z libanonské metropole Bejrútu? A ten nej nej? 18.února vydal vlastním nákladem, ale z celosvětovým povědomím díky promotérské společnosti Jazzfuel, nové album kotrabasista a skladatel MAKRAM ABOUL HOSN. Zove se „Transmigration“, čili „Převtělení“. Po debutu „Parallel“, na němž znějí spontánní dueta s americkým pianistou Jeremym Siskindem (2018), jde tentokrát o autorskou hudbu pro vlastní kvinteto…
Makram Aboul Hosn patří k nejvytíženějším jazzovým instrumentalistům v Libanonu. Titul se vztahuje k jeho víře v převtělení, neboť je členem nábožensko-etnické komunity Drúzové. Sám hovoří o vlastní zkušenosti s převtělením již v 10 letech poté, kdy zemřel jeho starší bratr. Nové album finačně podpořil Arabský fond pro umění a kulturu (AFAC) na konci roku 2019. Jenže to již byla v plném proudu revoluce a v následujícím roce se přidal nejen společenský a politický chaos, ale také pandemie covidu a následný ekonomický krach země. Původně zamýšlel Hosn díky štědrému grantu natáčet album v Evropě, a to s jazzovými hvězdami první velikosti, ale libanonské banky začaly zabavovat vydané peníze. A tak Hosn zůstal doma, už proto, aby dal najevo svoje sympatie revoltujícím lidem (proti klanovému systému a zkorumpované vládě), a obklopil se libanonskými jazzmany. (Ale na nahrávce se objeví přece jenom aspoň jedna velká hvězda, byť přes internet – americký vibrafonista Joe Locke!) Na srpen 2020 si zarezervovali Audio Addicts Studio na okraji Bejrútu a jali se natáčet. Jenže do toho přišel onen tragický výbuch v přístavu (4.srpna) a muzikanti přišli o domov a spoustu přátel; nebyli schopni dál pokračovat. Ale nakonec se o tři dny později rozhodli vrátit do studia. „To album byla jediná cesta ven, cesta dopředu,“ vyjádřil se Hosn. „Jako už tolikrát, hudba poskytla útočiště pro naše krvácející srdce.“ A opravdu: snímky ze studia vypovídají o úlevě…
Na ploše 41 minut zní osm autorských skladeb a jeden standard. Tím je „Someday My Prince Will Come“, zahraný s odlehčenou melodičností a výtečnými saxofonovými sóly. V ostatních skladbách kombinace komponovaných sekcí, volné improvizace a rozšířených perkusí báječně swinguje, šťavnatě bopuje, občas s příchutí dravého hard bopu až k hranici free jazzu, občas s inklinací k vážné hudbě či world music. Lídr se ostatně netají tím, že se nechal inspirovat bigbandem Thada Jonese a Mela Lewise, Monkem, Mingusem, Stravinským a Alim Farkou Touré. Kvintetu to šlape jako dobře namazané jazzové mašině; Tom Hornig (flétna, sopránsax, altsax), Nidal Abou Samra (soprán, alt, tenor a barytonsax), Christopher Michael (bicí, vibrafon), Khaled Yassine (perkuse) a samozřejmě kotrabasista a šéf Makram Aboul Hosn v ničem nezaostávají za Evropou či Amerikou.
Úvodní kompozice „Betcha Sting“ je mingusovsky hutná, se swingujícím vibrafonem a rozvolněnějšími sazbami dechů, což způsobuje posluchačsky vzrušující napětí. Ve „WWMD“ (což je mnohoznačný akronym) parádně bopuje zpěvačka Sima Itayim, jež také zvukomalebně vokalizuje společně s instrumentálními sazbami. Ethno-jazzovým výletem na jih Afriky je kompozice „Modjadji“; po „Intru“ s polyrytmickými perkusemi a domorodou flétnou jede pak kvinteto na plný plyn; mimochodem titul přísluší dědičné Královně deště z provincie Limpopo. Barevnou a plnokrevnou hudbu zdobí výborné flétnové sólo (hostující Tarek Amery). „Ever-recurring Story of September“ se vztahuje k dramatickým událostem v Libanonu, jež se dějí právě v září; proto hudba zní niterně, zpočátku až funerálně, nakonec ale zvítězí lidský um, odhodlání. Skladba „Papa Bear“ bobtná hravostí, bručivostí, brumláním kontrabasu hraného smyčcem, s příznaky dechů a bicích; poté kapela swinguje, přičemž zahušťuje tok s proměnlivou dynamikou. „Mine Or Blues“ staví na monkovském be bopu, který kvinteto postupně přetavuje až k free jazzu; znamenité je zde vibrafonové sólo již výše zmíněného Joa Lockeho. Album vrcholí strhující fúzí jazzu a vážné hudby s evidentními inspiracemi Stravinským; duchovno si zde také podává ruku s pohanstvím…