Když avantgarda půvabně přehání...
DÖRNER / PALACKÝ / VRBA: The Beauty of Exaggeration

Když avantgarda půvabně přehání…

DÖRNER / PALACKÝ / VRBA: The Beauty of Exaggeration
zvuk
95
obal
100
hudba
90
95

Nahrávka v podobě digitálního alba vyšla již vloni, ale teprve letos v lednu se objevila na CD. Realizace od nahrání materiálu po vydání trvala tři roky, ale v tomto případě čas neznamená nic. Jde o hudbu ze zcela jiného světa, popírající vše, co si většina našinců pod pojmem „hudba“ představuje. Řeč je o absolutně svobodomyslném albu tria DÖRNER / PALACKÝ / VRBA, jež se zove „The Beauty of Exaggeration“ a světlo světa spatřilo na Dörnerově značce Sind…

Axel Dörner (trubka, elektronika) patří již bezmála tři dekády k výrazným osobnostem berlínské experimentální scény, který možnosti svého nástroje rozšiřuje téměř do nekonečna. Podobně jako třeba John Butcher, Xavier Charles či Franz Hautzinger. V poslední době vystupuje často i sólově s elektronicky modifikovanou trumpetou. Ivan Palacký, mimochodem v civilu architekt, je na scéně volné improvizace ojedinělý svým elektronicky ozvučeným pletacím strojem Dopleta 180, na který hraje různými, a to i značně roztodivnými způsoby. Spolupracoval kupříkladu s Andreou Neumann, Klausem Filipem, Toshimaru Nakamurou či Martinem Küchenem. Jinak je znám i mimo avantgardu, a to díky skupinám Sledě živé sledě, již založil, a nyní Pátí na světě. Petr Vrba, trumpetista a elektronický mág par excellence, je na Jazzportu častým hostem. Aby ne, když patří k evropské špičce na poli volné improvizace; spolupracoval s významnými muzikanty z celého světa, působí jako stálý člen Pražského improvizačního orchestru a skupin IQ+1, Poisonous Frequencies či Rouilleux, o kterých jsem tady před časem také psal. Jeho mezinárodní renomé a schopnost kongeniálně spoluhrát prakticky s každým dokazuje i skvělá loňská nahrávka „Triche!“ v triu s Matthiasem Müllerem a Éricem Normandem, jež vyšla dokonce na kanadské značce Tour de Bras.

Tito tři hudební tvůrci a jedineční improvizátoři se samozřejmě potkávali celá ta léta v různých uskupeních, ale takhle pospolu v triu vyrazili dobývat srdce Evropy v roce 2017. Slyšel jsem je v pardubickém Divadle29 v premiéře, jako předskokany hvězdného DKV Tria (Hamid Drake, Kent Kessler a Ken Vandermark) s hostující freejazzovou legendou Joem McPheem při jejich jediném tuzemském vystoupení. Materiál pro jejich album, nazvané příznačně „The Beauty of Exaggeration“, čili „Půvab přehánění“, nahrálo trio těsně poté v Olomouci v Galerii mimokolektiv a ve funkcionalistickém Husově sboru v Brně. Více než hodinová stopáž obsahuje tři rozměrné tracky a plně vystihuje název nejen titulní skladby, jež album otevírá. Posluchač má pocit, že slyší tóny odkudsi z podvědomí, také shůry, z nekonečného Vesmíru; drone music se tu mísí s elektroakustickou změtí, elektronickým vrýpáním, klokotáním, škrábáním místo rytmické složky. Stavba každé skladby je natolik rozvolněná, že působí surrealisticky a mimozemsky zároveň. Trio opravdu veškeré použité výrazivo přehání, a to s půvabem (ne)chtěného. Pokud to posluchače zneklidňuje, není to chybou protagonistů…

Ve druhé skladbě „Rattle Gatheres“ (Sběrači chrastí), jež byla nahrána v modlitebně, je utajeným hostem Peter Graham (známý třeba z různých uskupení Pavla Zlámala), jehož varhanní expanze vznikaly na kúru v naprosté tmě. Při poslechu mi maně na mysli vytanula vzpomínka z mého dětství, kdy jsem s bratrem a babičkou chodil do lesa na klestí, chrastí, soušky a šišky, kterými babička topila v kamnech, na nichž vařila. Ony elektroakustické zvuky, evokující naturální, ta mysteriózní nálada, niterná rozpoložení i hlukové vzněty, také vzepětí ticha (to když jsme sledovali zvěř), to vše mne naplnilo nejen jako posluchače, notabene recenzenta, jenž by si měl udržovat jistý odstup. To po mně ale nemůže nikdo chtít…

Se stejnou, a ještě sofistikovanější obrazností, která na jiné může působit abstraktně, a tudíž i nesrozumitelně, pokračuje trio i ve třetí, nejdelší (22:44) skladbě „Brushwood Collectors“ (Sběrači mlází). Elektroakustické plochy jsou nemilosrdně drásány, aniž z nich teče krev; industriální a noisové drtky jsou změkčovány ambientními průsaky, čímsi jako srdečním tepem a dalšími zvukovými vrstvami.

Teď už záleží na vaší posluchačské otevřenosti…