François Lana Trio vystavělo jazzovou katedrálu
FRANÇOIS LANA TRIO: Cathédral
zvuk100%
obal100%
hudba100%
100%Průměrné skóre

Před třemi měsíci vyšel na prestižním britském labelu Leo Records navýsost pozoruhodný debut, který opět posouvá klavírní jazzové trio do hájemství dobrodružství, umělecké odvahy a zarputilosti. FRANÇOIS LANA TRIO přišlo s albem „Cathédral“…

Francouzský pianista François Lana začal hrát na klavír v 11 letech, posléze studoval v Paříži, Bruselu a studia dokončil v Curychu. Vedle vlastního tria je členem dalších formací a na jednom pódiu s ním stáli takové jazzové osobnosti jako Buster Williams, Benny Golson, Victor Lewis či Éric Legnini. Album „Cathédral“ je skutečně debutem jeho tria, neboť v prosinci 2018 zaznamenal pouze digitální minialbum „Apparition Nocturne“, a to i s jinou rytmikou. Tu nynější tvoří švýcarský kontrabasista Fabien Ianonne a britský bubeník Phelan Burgoyne.

Trio nahrálo materiál při dvou nahrávacích frekvencích na 8-stopý magnetofon, kdy využilo i navýsost současných technických prostředků, jakými jsou třeba nepřirozený dozvuk či overdubbing zvuků analogového syntezátoru. Autorem šesti skladeb je Lana, úvodní a závěrečná vznikla pak kolektivní improvizací. Trio vskutku pozoruhodným způsobem spojuje jazzovou tradici (je uváděn jako inspirace Herbie Nichols), be bop a hard bop (Thelonius Monk, Herbie Hancock) s free jazzem a avantgardou (Andrew Hill, Paul Bley). A to celé se slovy: „Music is Form of Spirituality / Music is our Cathédral…“

Hned v úvodní „Chaos Momentum“ je posluchač vhozen do vroucího kotle free jazzu. Trojice hraje s razancí, nadoraz, ale dokáže i neočekávaně ubrat a zvolnit, aby další atak o to více mohl vzkypět. Avantgardním způsobem s jazzovou materií nakládá ve skladbě „Der Turm“, v níž hudbu porcuje, posléze ji nechá oživit ve strhující proud s volnou improvizací a vzrušujícím třením. Naopak v „Hillness (Tribute to Andrew)“ se svobodomyslně mazlí s blues, s monkovskou fantazií a s novátorskou zarputilostí (Andrew) Hilla.

Dalším strhujícím proudem experimentálního jazzu je „Black Socks, No Sugar“; řízný, úderný střet tří hlasů a emocí, chvílemi až vzteku, který graduje, přičemž rytmika je hustší než piano. Nechybí zvolnění se syntezátorovým oparem, jenž se pozvolna vytrácí, aby po kontrabasovém sóle vyhřezla opět vypjatá emocionalita. Ovšem trio dokáže udržet až atomové napětí i v ponorných, rozvážných skladbách s prvky moderní vážné hudby. „Divertissement“ je toho zářným důkazem. Ve „Weird Stuff“ se na ozvěnu vážné hudby nabaluje odzbrojujícím, byť absolutně nečekaným způsobem swing, poté hard bop; děje se tak s dynamickou a výrazovou pestrostí největších mistrů moderního jazzu, včetně sólové jízdy bicích. Závěrečné dvě skladby významně pracují s minimalismem a působí až mysteriózně. V „Nocturne“ jde o jemné předivo s klavírním perlením a naléhavými úhozy, postupně houstnoucí až k triumfálnímu vzepětí, titulní „Cathédrale“ má podobu jednoho meditativního i vzrušujícího (což se nevylučuje, alespoň v tomto případě) proudu s perkusemi evokujícími středověk, lehounkým ambientním oparem, ponornými klavírními úhozy a zvukem strun, křišťálovými i vášnivými tóny.

Domníval jsem, a také jsem to tu již před časem proklamoval, že mne už nemůže nějaké klavírní trio překvapit. A ejhle, téhle švýcarsko-britské trojici se to povedlo!

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..