Griffith Hiltz Trio vzdalo hold futuristickým osmdesátkám
GRIFFITH HILTZ TRIO: Arcade
zvuk100%
obal80%
hudba80%
87%Průměrné skóre

Jejich debut „Now and Then“ byl na digitální stanici Jazz FM vyhlášen jako Nejlepší album roku 2009! Řeč je o kanadském triu GRIFFITH HILTZ TRIO. Torontská trojice Johnny Griffith (alt a tenorsax, syntezátor), Nathan Hiltz (kytara, bass pedals) a Neil MacIntosh (bicí) vydala 11.prosince na labelu G-B Records nové, v pořadí třetí autorské album „Arcade“. Muzikanti jej natočili během první vlny pandemie odděleně, což kongeniální souhru nijak nenarušilo. A po zvukové stránce je navíc syrovější, což nahrávce jen prospělo…

Na předchozí nahrávce „This Is What You Get“ z roku 2013 posunuli jazz někam mezi Ornetta Colemana, Otise Reddinga, Black Sabbath a žábáka Kermita the Frog, filmové loutky a hvězdy dětského programu The Muppet Show. Na novince se vydali ještě blíže vstříc svému dětství a osmdesátým letům, a to s patřičnou nostalgií a okouzlením klasickými videohrami (jemuž já ale nemohl propadnout, neb jsem v dětství hltal Foglara a Verna, a v osmdesátých letech pak o žádnou videohru cíleně nezavadil) a televizním tématům, vztahujícím se zhusta k seriálům, jež jsme my tady před čtyřiceti, pětatřiceti lety neměli šanci vidět. Vypůjčují si scénické zvuky a kombinují je se svým typickým jazzovým soundem. Tomu už našinec mojí generace propadnout může. A že je čemu!

Páteří šestačtyřicetiminutového alba je šest krátkých tracků s reálnými zvuky z videoher a televizních pořadů, náležitě (pro mne) protivné a infantilní. Mezi ně je vklíněno sedm skladeb, v nichž trio využívá pouze dílčí zvukové fragmenty; na nich pak staví svoje hutné, šťavnaté a vzrušující jazzové skulptury. Materiálu se meze nekladou, ovšem nejčastěji jsou využívány jazzové groovy, hard bop, elektrický jazz, rock a futurismus. A kontrast mezi původními zvuky a dospělým jazzem je tak prostě neodolatelný!

Tak třeba „Do Not Engage“ navazuje na zvukovou magorii „Transmogrification“ procezenou elektronikou, hutným rytmem, ambientním odérem, jazz-rockovou úderností a sóly kytary a altky. Ve „W.C.W“ (jde o wrestling?) zní navíc minimalismus, elektronické vření a v závěru noise. „Ladies from the Eighties“ vespod vaří, až to bublá, bicí jsou třeskutá, kytara uhání, vše mírní varhanní chvění a melodický part saxu. Svěží a jekoucí „Paper War (for Mike Post)“ je věnován skladateli komponujícímu hudbu především k nekonečným detektivním seriálům. „Thunder Ninja“ má rockový tah, je to jazz-rock jak řemen! A „Play the Game“ vévodí šlapající rytmus, dynamické proměny, výtečná sóla kytary a tenorsaxu…

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..